Začalo to už v první třídě – na konci školního roku pořádala naše vlídná paní učitelka na maloměstské základce mejdan spojený s vysvědčením a karnevalem, pozváni byli kromě nás školáků i mladší sourozenci. Celý červen jsem urputně řešila masku – princezny, víly, Rákosníčci a ostatní pohádkové kreatury mi nepřipadali na tak velkou společenskou událost dostatečně atraktivní, nakonec po velkém boji mezi zvířecí říší a vesmírem zvítězila Valentina Těreškovová. Maminka mi spíchla z lyžařské kombinézy skafandr, táta vyrobil ze svářečských brýlí helmu, na nohy stříbrné vikslajvantové bufy z NDR – kdyby mě tehdy viděla partička ze StarTreku, vzala by mě určitě od minuty mezi sebe.
Moje radost byla obrovská, netrvala však ani dva dny. Má o rok a půl mladší sestra Alenka se totiž za účelem návštěvy karnevalové akce vrátila od babičky a jakmile zmerčila moji Těreškovovou, začala pištět: „Mamí, já chci taky bejt kosmonaut...“ Naši hodní a spravedliví rodiče nelenili. Maminka přešila další kombinézu, tatínek sehnal další svářečský set a z Alenky byl Remek. (Její kombinéza byla dokonce lepší – měla kapuci, na kterou byla připevněna gumičkou tykadla!) Mračila jsem se jako čert, přestože mě naši utěšovali: „No tak, vždyť ona je malá, tak jí nekaz radost...“ Od té doby jsem měla Alenku stále v patách.
VÝMĚNA ROLÍ
Jak moudře praví taoisté, každý extrém nakonec nevyhnutelně přejde do opačného pólu. Možná to tak bylo i v mém případě. Únavou z věčného úprku před Alenkou jsem se rozhodla na chvíli spočinout. Sama jsem se začala „opičit“. Předlohou mi byla kamarádka Agáta z gymplu, ostříhaná na mikádo, oblečená do ponurých undergroundových hábitů, kouřící gitanesky bez filtru a OPRAVDU čtoucí Antikrista a Zarathustru od Friedricha Nietzsche. Mé disko modýlky a rozcuch jsem téměř ze dne na den vyměnila za flanelovou košili po otci, dlouhou sukni a lenonky. Gitanesky jsem začala kouřit taky, i když prvních pár dní se neobešlo bez značných žaludečních problémů.
Chudáka Nietzsche jsem spíš tahala v tašce a tu a tam ho pokládala na viditelná místa, aby všichni věděli, jakými že tématy se to ve volných chvílích zabývám. Na čtení však nedošlo, protože jsem jeho nadčlověčenství tehdy jaksi nepochopila. Agátě šlo tenkrát mé opičení taky na nervy, ale stejně jako já se sestrou, i ona se stále snažila vymýšlet něco nového, aby unikla mému kopírování. Kluci ji zbožňovali, byla krásná, chytrá a i ve vytahaných šedavých hadrech vypadala výborně. Se mnou to bylo horší. Okudlaná a ve flanelce jsem se svou klukovskou postavou bez prsou vypadala jako nedochůdče, intelektuální hovory se mnou taky tehdy stály za pendrek, takže nápadníků moc nebylo. Ve třeťáku se Agáta odstěhovala a můj „intošsko-undergroundový“ svět začal blednout. Nezbývalo než se probrat ze zlého snu cizí identity a oprášit hluboko spícího kreativního ducha z dob Těreškovové. Začala jsem se postupně dostávat do svého středu a pochopila jsem, že musím pátrat především v sobě, abych našla svůj styl.
Takové pátrání bývá ovšem občas bolestivé. Přiznat si, že sexy intelektuálka ze mě nikdy nebude, jakkoli bych se jí přála stát, a že budu „jenom“ veselá sportovní holka, je někdy fuška. Často si totiž podvědomě do hlavy „nasadíme“ brouky v podobě přání, jaké bychom chtěly být. Prvním impulzem může být osoba v našem okolí, která je něčím úspěšná a všeobecně oblíbená – kamarádka, sestra, kolegyně, zpěvačka či šéfka. Tehdy náš mozek dostává podprahový signál – když je ona úspěšná, já mohu být též, když budu jako ona...
