3. března 2011
Co si počít s nepohodlným spolubydlícím, který dělá rámus, nerespektuje soukromí a navíc neplatí nájem? Nelze ho vykázat ani vystěhovat. Nemá tělo, není vidět. Je to totiž duch!
1 / 2

Paní Milada (32) z Prahy je naprosto normální mladá žena, s obyčejnými starost­mi i radostmi. Několik let žila s přítelem a po rozchodu se zaměřila na přestavbu a renovaci bytu, v kterém žije už od svého narození. „Rodiče mi byt nechali a přestěhovali se na Moravu, kde zdědili domek po babičce. Pravidelně je navštěvuji, ale pořád jen hořekují, že už se nevdám a tak… S přítelem jsme se rozešli po osmileté známosti, byl to spíš rozvod než rozchod. Spoustu věcí jsme si pořídili společně a o spoustu se dělili. Abych zapomněla a mohla začít znovu, vrhla jsem se do generální renovace bytu. Bylo to dost náročné, ale stálo to za to! Jenže tím to vlastně všechno začalo…,“ pouští se do vyprávění Milada. „Uvědomuji si, že všechno, co řeknu, bude znít naprosto bláznivě, ale je to skutečně pravda!“

Ve starožitnictví jsem jako doma

Energická Milada se po stavebních úpravách zaměřila na zařízení bytu. Už nechtěla nic moderního a strohého, jak se to líbilo bývalému partnerovi. Toužila po starých kouscích, po pěkném solidním nábytku, který by jí připomínal dětství a milovanou prababičku, jejíž zažloutlou fotografii si jako malá často prohlížela. „Začala jsem obcházet všechny různé bazary a starožitnictví. Prošmejdila jsem i blešáky a různé dražby. Shánění nábytku a doplňků se stalo mojí novou vášní i koníčkem. Zapomněla jsem vám říct, že bydlím v takovém starém domě na Praze 1 a tam prostě starožitné věci patří…,“ vysvětluje Milada a upřesňuje: „Ty věci nemusí být drahé, pokud si je člověk umí opravit. A taky, nemusí jich být moc.

Už jsem v podstatě zařízená a dokupuji jen nějaký porcelán a obrázky.“ Milada se rozpovídá o všech přírůstcích ve své sbírce starožitností a pak se konečně dostane k okamžiku, kdy se v jejím životě leccos zásadního změnilo… „Všechno začalo, když jsem koupila takovou starou komo­du z ořešáku. Uvnitř bylo několik šuplíčků, z nichž jeden nešel otevřít. Doma jsem ho dost nešikovně vypáčila a našla starou dřevěnou krabičku, kte­rá obsahovala dopis a fotografii. Jednalo se o zamilovaný dopis, který psal nějaký muž svojí milé. Byl psaný německy, švabachem, a musela jsem si ho nechat přeložit v jednom antikvariátu. Všechno to bylo hrozně romantické!“ Milada si nechala dopis zarámovat i s fotografií a takto vzniklý obrázek pověsila na zeď. Pod nezvyklý obrázek postavila na komodu vázičku s růžemi.

1 / 2