Jsem ideální partnerka. Vážně. Nevyžaduji, aby mi nosil květiny, a nedělám mu hysterické výstupy kvůli tomu, že jde radši hrát šachy, než by šel se mnou na romantickou procházku. Nejsem na něm finančně závislá. Jsem samostatná, soběstačná a obejdu se bez jeho peněz a drahých dárků. Myslela jsem si, že si mě bude vážit, jenomže se ukazuje, že jsem se spletla. Můj partner by byl mnohem raději, kdybych na něm aspoň trochu závislá byla. Nebo spíš – chtěl by, abych mu tu a tam dala najevo, že bych bez něj byla osamělá, nesvá a že bych si bez jeho připomínek a rad nedokázala poradit.
S intelektuálkou v posteli
Vždycky to tak nebylo. Když jsme bydleli na koleji a já dostávala větší kapesné než on, moje peníze mu byly dobré. Tvrdil, že jsem ideální kamarádka do nepohody, protože nejsem lakomá a nechci po něm, aby za mě platil útratu v restauraci, jak na to byl zvyklý u svých předchozích známostí. U láhve červeného jsme dokázali proklábosit celé dny a noci a ani chvíli jsme se nenudili. Také se mu líbilo, že nejsem pruderní, nemám zábrany v sexu a nepředstírám orgasmus. Co jsem si vlastně mohla přát víc? Být ohodnocena jako skvělá milenka, se kterou se báječně povídá, mi stačilo. Když mi oznámil, že by si mě chtěl vzít, řekla jsem ano, já tebe taky.
Domácí vězení
Náš soused Karel, výtvarník, homosexuál a především dlouholetý kamarád, si před několika měsíci přišel stěžovat, že mu jeho přítel dělá žárlivé scény a nechce ho pouštět ven samotného. „Prý se mi nedá věřit,“ říkal plačtivě u čtvrtého panáku skotské. „To je peklo, ne láska.“ „My tohle vůbec neznáme,“ rozplývala jsem se. „Musela jsem mít obrovské štěstí, že jsem potkala tak skvělého kluka, jako je Martin.“ To bylo asi před rokem. Pak můj skvělý Martin dokončil vysokou, odpromoval, nastoupil do práce a stal se z něj ze dne na den seriózní chlapík se seriózním přístupem k životu. Měl dobré místo v soukromé advokátní kanceláři a nepotřeboval nic víc než elegantní doprovod na společenské večírky a firemní akce.
