29. července 2017
Je pořádný, systematický a nic nedělá napůl. Po jídle hned uklidí nádobí a myje po sobě i vanu! Zdánlivě dokonalá partie. Jenže...

Zblázním se z něho. Nemůžu si na stole nechat ani skleničkou s vodou. Vrátím se za pět minut a už je umytá a uklizená,“ stěžovala si na manžela kamarádka ­Veronika. S myšlenkou na svého muže, kterého v bytě hledám podle cestičky z drobků, jsem přemýšlela, jestli si ze mě nedělá legraci. Bohužel ne. „Jakmile přijde domů, vezme hadr a vytře kuchyň. Když je někde smítko, udělá dusno na celý večer,“ líčí Veronika chování svého „manžela snů“, který uklízí, luxuje, vytírá, pere s precizností profesionální uklízečky. „Vyčítá mi, že jsem bordelářka, přitom máme doma hystericky čisto, přestože máme malé dítě,“ líčí Veronika, po které manžel často přemývá již umyté nádobí. „Tvrdí mi, že nic neudělám pořádně. I když se mu snažím vyhovět, mám pocit, že se nikdy nezavděčím,“ říká smutně Veronika, jejíž příběh rozhodně není ničím výjimečným. „I přes pověstný mužský odpor k úklidu je puntičkářů jako máku,“ potvrzuje psycholožka Jitka Douchová.

Psychický teror

Puntičkářství neboli perfekcionismus znamená, že je člověk přehnaně důsledný, lpí na tom, aby všechno mělo svůj řád. Jeho řád… „Puntičkář většinou potřebuje mít věci podle svého systému. Pokud nejsou, opravuje je, ošívá se, je nesvůj a nepříjemný,“ líčí psycholožka Jitka Douchová. Dodává, že pedanti mohou být skutečnými psychickými teroristy. To potvrzuje i Veronika. „Když jsme spolu začali bydlet, brala jsem jeho narážky na můj způsob úklidu s nadhledem, dělala jsem si z toho legraci. Jenže po pár letech s ním už na humor nemám sílu a na jakoukoli jeho poznámku tímto směrem reaguji agresivně,“ popisuje Veronika. Manžela si přitom velice váží. „Má náročnou práci a ještě stíhá trávit dost času se mnou a dcerkou. Problém je, že když mě pořád dusí kvůli úklidu, jsem radši, když není doma,“ dodává. „Jakékoli puntičkářství, jež překročí normu, znemožňuje pohodový partnerský život, protože toho druhého leckdy až devalvuje,“ popisuje Jitka Douchová.

Bude vás zajímat: Touží muži po vztahu více než ženy?!

Neustupovat!

Kořeny puntičkářství jsou různé. „Mohou vycházet od otců, prosazujících disciplínu jako na vojně, nebo od matek učitelek, lpějících na detailech u žáků i členů vlastní rodiny,“ říká psycholožka. Každý zkrátka pocházíme z jiné rodiny s jinými modely fungování. Vztah dvou lidí je proto vždycky o vzájemném přizpůsobování. Jenže to s puntičkářem nejde. Že je někdo puntičkář, poznáte spolehlivě až při delším soužití, jen výjimečně někoho „prozradí“ už první společná dovolená. Pedant bude mít pečlivě vypsané vlaky, dopředu koupené jízdenky (i s místenkou), prakticky složené zavazadlo a úhledně připravenou svačinu, ovšem ve chvíli, kdy přijdete na sraz o pět minut později, změní se nástupiště nebo na vašich místech budou sedět jiní cestující, nastává krize, kterou odnesete vy.
„Když zjistíte, že žijete s pedantem, je potřeba vymezit hranice. A to rychle, než stačí své požadavky rozvinout. Musíte vnést svůj pohled, pojmenovat své priority,“ radí Jitka Douchová a pokračuje: „Kritice z puntičkářovy strany nelze čelit kritikou, to byste daleko nedošli. Je potřeba mu jasně říct, co jste schopna respektovat a co ne.“ Varuje také před snahou se zavděčit. „To je cesta do pekel,“ říká. Puntičkáře je podle ní potřeba „vychovat“. Pokud to neuděláte, jeho nároky se budou zvyšovat, což po určité době musí vést k partnerské krizi. „Ta by ovšem mohla být opět šancí na změnu v jeho chování a požadavcích, pokud mu na vztahu záleží,“ neztrácí optimismus psycholožka.

Čtěte také: 5 věcí, které chtějí muži slyšet na rovinu

Když přijdou děti

Spolu s dětmi zaplaví byt hračky, otisky upatlaných rukou, jídlo na koberci… „S příchodem dětí se puntičkářovy požadavky na úklid a systém nemění, spíš se stupňují,“ vyvrací psycholožka teorie kamarádek, které vám budou tvrdit, že potomci vašeho pedanta změní. „S tím rozhodně nepočítejte. Šance by byla, kdyby na rodičovskou dovolenou šel on. To by zcela určitě velmi polevil ve svých nárocích, protože by byl účastníkem reálného chaotického světa svých vlastních dětí a zároveň svědkem toho, že s dětmi systém nastolit nejde. A to by mohla být účinná terapie,“ usmívá se Jitka Douchová.