8. března 2017
Jsou ženy, které investovaly do snahy najít toho pravého partnera spoustu energie, času i emocí. Pak ale přišel bod zlomu. Najednou si řekly: „Není mi nakonec líp samotné? I tak přece můžu mít hezký život.“ Udělaly dobře?

V Česku je až 30 procent singl domácností. Žijí v nich osamoceně muži, ale i ženy. Ctyři z nich popisují svůj příběh v aktuálním vydání časopisu Žena a život, které je právě v prodeji.

My vám přinášíme jeden z nich a zároveň se ptáme:

Myslíte si, že být singl je výhoda, nebo si život bez partnera neumíte vůbec představit? Diskutujte na Facebooku Žena a život. Tři nejzajímavější příspěvky odměníme dárkem.

Už nechci předstírat vztah

Bez partnera žiju už desátým rokem, a navíc nemám ani děti. Doba se naštěstí změnila v tom, že mi to nikdo nepředhazuje, jen moje o tři roky mladší sestra se někdy neudrží a občas mi roztomile sdělí, ať se – myslí tím hledání partnera – ještě nevzdávám, protože ve stáří budu litovat. Vtipné je, že mi to říká většinou poté, co si u mě na návštěvě libuje, jaký mám doma boží klid a jak ji její manžel i pubertální dcery často vytočí. Odpouštím jí, protože mám ty její puberťačky hrozně ráda a pomohly mi smířit se s tím, že jsem vlastní mateřství prošvihla.

S tím, že dítě nemám a nikdy už mít nebudu, jsem se definitivně srovnala až s příchodem menopauzy. Byl to docela bolestný proces. I proto, že jsem nemohla vinit nikoho jiného než sebe, prostě jsem se příliš zabrala do práce a podcenila biologické danosti. No, vinit. V devadesátých letech měl kde kdo pocit, že když nedrapne příležitost za pačesy, uteče mu. Já jsem navíc holka z vesnice, která najednou získala práci v jednom špičkovém grafickém studiu. Byla jsem z ní tak nadšená, že šel soukromý život úplně stranou.

Na svého tehdejšího přítele, se kterým jsem chodila šest let, jsem neměla vůbec čas. Navíc jsme měli úplně jiné představy o budoucnosti. On chtěl zůstat doma na vsi a postavit si tam na pozemku svého dědy dům. Já toužila zůstat v centru všeho dění, v Praze. A protože mne v práci obklopovali workoholici naladění na stejnou vlnu jako já, smutek nebo osamělost jsem dlouho necítila. Buď jsme pracovali, nebo šli všichni do hospody, případně jeli o víkendu na chatu. Z pracovního rauše jsem se probrala až někdy ve čtyřiatřiceti a zjistila, že kolem mě si už skoro všichni založili rodiny. Následovaly dva vztahy s rozvedenými muži, kteří už děti z prvního manželství měli a další nechtěli. To mi tehdy – právě kvůli mým mateřským touhám – přišlo jako nepřekonatelný problém, a tak jsem se i s nimi rozešla.

Dodnes nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně, zvlášť když mi pak už žádný další vztah nevyšel. Ale protože jsem dospěla do stadia, že věci se dějí tak, jak mají, přikláním se k tomu, že to bylo asi dobře. Určitě mám štěstí, že jsem tvůrčí člověk. Kreativní práce je pořád mým největším koníčkem a vedle ní mám ještě řadu dalších zálib a pár dobrých přátel. Jestli budu někdy litovat a co bude ve stáří, netuším.

Co na to odborník?

Petr Šmolka (psycholog): Modelový příklad profesně úspěšné ženy, která možná nebyla v pravou chvíli na pravém místě. Když se rozdávali partneři, věno­vala se kariéře. Na svůj styl života si docela zvykla, jen ty děti nestihla. S postupujícím věkem je navíc stále obtížnější nalézt někoho, s kým bychom se snadno sžili. Životní štěstí se opírá o tři pilíře – rodinu, svět práce a přátele a aktivní koníčky. Ke spokojenosti je dobré pevně zakotvit aspoň dva z nich.Jednonožka se totiž snadno skácí. A jelikož Lada nemá vlastní rodinu, moudře se rozhodla, že svůj život postaví na práci, přátelích a koníčcích, a určitě by se neměla ničeho a nikoho z nich vzdávat.