Nikdy nenosím zástěru, protože mi přijde děsně asexuální. Ale loni jsem dostala takovou roztomilou stylovou francouzskou od kamarádky, a tak jsem ji na pečení vánočního cukroví vytáhla. Byla jsem akorát v nejlepším. Po kuchyni byly rozmístěné plechy s vykrojenými lineckými kolečky, na stole, pod stolem a vůbec všude kolem mouka. I já měla mouku všude. A do toho se vrátil z běhání v lesoparku můj přítel Robert. Chvilku funěl v chodbě. Čekala jsem, že se plynule přesune do sprchy, jako vždycky, ale zavětřil vůni z kuchyně a přišel mi dát pusu. Zůstal ale stát jako omráčený a nespouštěl ze mě oči: „Miláčku... tobě to nebezpečně sluší,“ zašvitořil. Zkoukla jsem se sebekriticky v odrazu balkonových dveří. „Ale prosím tě,“ odbyla jsem ho, otočila jsem se k němu zády a šla vložit do trouby pekáč s cukrovím.
„No a ještě na mě takhle špulíš zadeček v té své zástěrce,“ zachroptěl Robert a v tu chvíli byl u mě. Nevím, jestli jsem ho vážně takhle rozvášnila já s tím kuchyňským doplňkem, nebo se mu něco stalo při běhu, ale přitiskl se zezadu ke mně a začal ze mě stahovat džíny. Trochu jsem protestovala, že se mi to připálí, ale marně. Vzal si mě zezadu a jako kdyby toho neměl dost, přenesl mě pak na kuchyňský ostrůvek, loktem shrnul formičky, které se s pekelným rachotem rozsypaly po podlaze, a pomilovali jsme se tak, jak jsem to viděla snad jen ve filmech. Divoce, bláznivě. Kdyby nás někdo pozoroval, asi by se ale strhal smíchy. Já s moukou všude i ve vlasech jen v pidi zástěrce, Robert ještě ve větrovce, teplácích na půl žerdi a s čelovkou na čele – oba rudí a zpocení a do toho všude kolem to těsto... Když jsme pak na sebe mrkli „střízlivým“ zrakem, museli jsme se smát. Dali jsem si oba rychlou společnou sprchu a Robert mi šel za „trest“ pomáhat uklidit tu spoušť v kuchyni. Od té doby se skoro bojím tu zástěrku mít v kuchyni třeba jen pověšenou, protože na Roba funguje jako červený hadr na býka. Ale bylo to sexy pečení, rozhodně!
