15. května 2018

Kostlivec ve skříni

Vzpomínky na minulost jsou příjemné. Někdy. Občas pomáhají překonat těžké životní období. Když se v nich však začneme babrat příliš do hloubky, zjistíme, že jsme si pamatovali jenom ty hezké věci a ošklivé vytěsnili do podvědomí. To ale neznamená, že žádné ošklivé neexistují. „Nedávno jsme s přítelem vzpomínali každý na své zážitky z dětství a ze školy,“ vyprávěla před pár týdny jedna kolegyně. „Začalo to jako velká zábava. Vytahovali jsme jednu legrační historku za druhou, až jsme najednou žádnou neměli a začali jsme si vybavovat ty horší situace. Jak nám rodiče provedli to či to, jak jsme měli málo kamarádů a cítili se osamělí, jak se nám v noci zdály noční můry, když se naši za zavřenými dveřmi hlasitě hádali, nebo kolik se nám stalo trapasů a kolik zlomyslností jsme provedli jiným. Pak už to nebylo hezké. Z idylického dětství, jak jsme si ho ještě před chvílí malovali, se stal spíš traumatizující zážitek. Od té doby vzpomínám nerada.“

Nevyjasněné křivdy

Ještě o něco horší než žít hezkými vzpomínkami je vracet se ke starým křivdám. Úplně nejhorší jsou pak křivdy z dětství, které často vlastně ani křivdami nebyly, pouze jakousi dětskou rivalitou, ale my si to odmítáme připustit. Starší sestra mojí kamarádky Karly nemůže dodneška té mladší (tedy Karle) zapomenout, že jí schovávala na pískovišti bábovičky, že jí nechtěla nikdy půjčit nic na sebe, že se do ní zamiloval kluk v sedmé třídě základní školy, na kterého si tajně myslela, a tak by se dalo pokračovat skoro donekonečna. Dnes je jim třicet dva a třicet let a na staré rány a neshody nedokázaly zapomenout. I když mají období bez hádek, kdy se obě snaží spolu vycházet, dříve či později si zase začnou vyčítat stále tytéž záležitosti. Bábovičky, kluky, oblečení… Podle Karly za to může – pochopitelně – její sestra.

Embed from Getty Images

„Dvě sestry v našem věku už by měly mít dětské spory dávno za sebou, měly by se nad ně povznést a bavit se o tom, co je zajímá teď, ale náš vztah je založený jenom na vzpomínkách a ty, bohužel, nejsou zrovna dobré. Nikdy jsme si spolu nic nevyříkaly z jednoho prostého důvodu. Nejde to. Moje sestra nechce vůbec, a jakmile s něčím začnu já, za chvíli se obě naštveme. Mám podezření, že mi bude mé chyby a prohřešky připomínat až do smrti. Jestli spolu chceme dobře vycházet, musíme minulost nechat spát. Já osobně jsem přesvědčená, že sestra vidí věci jinak, než jak se skutečně staly, ale není schopná si to přiznat, natož s tím nějak pracovat. Na druhé straně kdoví, třeba vidím všechno jinak já. V každém případě jsme ve slepém bodě.“