Mezi nejintimnější projevy lásky patří polibek. Políbení, pusa, líbnutí..., je spousta možností, jak spojit rty. Líbáme se s rodiči, přáteli, svými dětmi..., ale především se svými partnery. Tedy aspoň tak to většinou bývá... Je ale smutné, že s polibky se často i hazarduje. Kdo z nás chápe, proč se při setkání s člověkem, kterého známe jen letmo, olíbáváme a někdy si dáváme i opravdovou pusu? Jenomže se to tak dělá – a tak nezůstáváme pozadu, i když je nám to často nepříjemné a uvědomujeme si, že polibek jako intimní dar tak ztrácí svoji hodnotu.
První polibky
První polibky dostáváme od rodičů – přemíra lásky se snad ani jinak vyjádřit nedá. Miminko je však často olíbáváno i tetičkami a sourozenci. „Dej bratříčkovi pusinku!“ nabádá okolí malé děti a ty to dělají skutečně roztomile. Jakmile ale dítě povyroste, může se stát, že se intimní chvilka polibku z jeho života vytrácí.
Někteří rodiče jsou příliš zaneprázdněni, aby se zabývali líbáním, jiní jsou zase chladní a polibek mezi dveřmi pro ně nic neznamená, nebo je dokonce projevem slabosti. Nelíbané děti pak závistivě pokukují po svých kamarádech a diví se, že oni se se svými rodiči polibkem vítají i loučí, zatímco ony takový projev intimity neznají...
První pusa se pak skutečně stává nefalšovaným projevem lásky opačného pohlaví, přestože bývá většinou experimentem pubertálních dětí. „Že mu (nebo jí) nedáš pusu!“ hecují se a skandují, pokud se tak skutečně stane.
Někdy dokonce hrají všelijaké hry, kdy je fantem pusa. Vždyť co to je – nic, jenom letmý dotyk rtů. Je to pravda, pokud vynecháme cit a emoce, ale právě kvůli nim by měl být polibek přece jen něco víc. Naštěstí bývá, pokud k němu dojde v období dospívání v soukromí, spojen s náklonností a s pomalým pronikáním do světa dospělých.
