17. března 2018
Kamarádky mi závidí život v luxusu. Nevědí, že já jim na oplátku závidím normální život. Patřím totiž k nárůdku nešťastných žen, kterým se říká ‚zelené vdovy‘.

Prý je nás čím dál víc. Někde jsem si dokonce přečetla, že Česká republika je v po­sled­ních deseti letech přímo líhní zelených vdov. Zatímco v západ­ních zemích se komunita ultrabohatých lidí rozrůstá postup­ně, u nás prudké změny po revoluci způsobily doslova boom. Ve zdech superdomů sedí ženy, které si čím dál víc připadají k ničemu. Vím to, jsem jednou z nich. Je mi třicet a muži i ženy (pokud se vůbec dostanu mezi lidi) mi dávají najevo, že jsem krásná. Abych nebyla, když mám na pěstování zevnějšku neomezené finanční i časové možnosti. Manžel Petr mi dal k dispozici jednu ze svých kreditních karet, ze které můžu čerpat prakticky libovolné částky pro svou potřebu a po­třeby domácnosti. Nikdy mě nekontroluje. Dalo by se to označit jako velkorysost, mně spíš připadá, že je mu to prostě jedno. Nevím, co bych si musela koupit, aby se pozastavil nad účty. Někdy si s tou myšlenkou pohrávám, ale ve skutečnosti už mě nebaví ani shánět hadříky na sebe. Proč, když stejně nikam nechodím?

Embed from Getty Images

Dobrovolné vyhnanství

Dřív to bylo jiné. Než jsme po­stavili dům v satelitu, bydleli jsme v malém, ale útulném Petrově 2+1 v Praze. Po práci jsme chodili na večeře, do kina, zaplavat si, cvičit… Když nemohl jít kvůli pracovnímu vytížení, domluvila jsem se s některou kamarádkou. Teď mám k nim daleko a ony ke mně taky. Párkrát se stavily, ale všimla jsem si, že s většinou z nich nějak vázne komunika­ce. Zřejmě mi závidí nádherný dům, bazén, dvě auta v garáži, hospodyni, několik dovolených u moře za rok, oblečení i do­plňky od návrhářů světových značek.

Vlastně to ale ani není moje. Na všechno vydělal Petr, který pracuje jako ředitel obří realitky. Já jsem v domácnosti. Původ­ně jsem pracovala jako sekretářka, ale Petr mě po svatbě přesvědčil, že se to pro manželku muže jeho postavení nehodí. Navrhl mi, že až dostavíme dům, mohla bych být doma, starat se o domácnost a o sebe, chodit sportovat, spoustu toho přečíst, zdokonalovat se v jazycích. „Každý večer se vrátím k tobě do náruče, lásko.“ Nepřipadalo mi to teh­dy jako špatný nápad. Dneska vím, že šlo možná o největší chybu mého života.