24. dubna 2018

„Úzkost zajídám sladkostmi.“

To, jestli své tělo přijímáte, nebo nepřijímáte, nemusí ovšem vždycky záviset pouze na názoru vašeho milence či manžela. Záleží také na sociálně-kulturních podmínkách, ve kterých žijete. „Zatímco třeba na Havaji se kult výrazné tloušťky přímo pěstuje, Světová zdravotnická organizace klasifikuje obezitu jako nemoc, která je velice často psychického původu,“ vysvětluje MUDr. Hana Kotásková, pražská psychiatrička.

„Pokud třeba trpíte úzkostí, velmi brzy zjistíte, že vám od ní pomáhají sladkosti, a tak si zvyknete ji zajídat. Lomcuje s vámi nutkavá potřeba odměnit se jídlem a vy zkrátka neodoláte. Pod tlakem módních trendů a kultu hubených modelek vám ale začnou nadbytečná kila vadit. Co s nimi? Umíníte si, že dokud nezhubnete, budete se zavírat doma a mezi lidi se vítězně vrátíte, až když se vám podaří shodit. Váhu chcete snížit rychle, nejlépe okamžitě. Toužíte se vidět štíhlá, ale jste ochotná pro to udělat jen minimum. Nasadíte krátkodobou, možná i drastickou dietu a po jejím ukončení se vrátíte ke své předešlé stravě. Za chvíli ovšem přiberete znovu a ještě víc.

K vaší nespokojenosti se sebou samou se často přidá i fobie, že kvůli svým kulatějším proporcím budete diskriminována. Okolí se vám bude vysmívat a poukazovat na vaši zaoblenost jako na hrubý nedostatek. Měla byste si ale uvědomit, že navzdory všem módním trendům zůstává pro spoustu mužů erotickým ideálem žena plnoštíhlá, až baculatá. Užíráte-li se i tak, nezůstávejte se svým trápením sama a navštivte psychologa. Poradí vám, jak se na sebe dívat, abyste si nepřipadala jen jako pochodující tuk.“

„Bojím se každého kila navíc.“

„Moje kolegyně Irena byla vždycky hubená jako Twiggy,“ tvrdí sedmadvacetiletá scenáristka Monika, „a doteď se jí postava nezměnila. Několikrát mě ale zarazila její úplně panická hrůza ze všech sladkostí, které jsme jí v práci občas nabízeli. Když se odpoledne už jen unaveně ploužíme a potřebujeme se něčím dobít, nejčastěji sáhneme po čokoládě nebo zákusku. Irena ale stále odmítá se slovy: ,Ten můj by mě snad zabil.’ Jednou jsem ji vzala na stranu a zeptala se, proč se bojí spolknout třeba jen jediný bonbon. Její postava by se přece nijak nezměnila. Chvíli mlčela a pak se rozbrečela. Svěřila se mi, že jí manžel neustále vyhrožuje, že jestli přibere, přestane s ní spát. Opakuje jí pořád, že tlusté nesnáší, a nutí svou ženu, aby se hlídala a necpala se pořád, zvlášť ne sladkostmi. Když se sejdou u oběda, okamžitě jí připomene, aby si dala pozor na kila. Irena nejenže se sladkého ani nedotkne, ale má i strach normálně se najíst. Jeho psychické týrání Irenu časem zdeptalo natolik, že dostala lupénku, onemocnění nervového původu.“

Pětatřicetiletá keramička Tereza se sebou byla naposled spokojená ve svých třiadvaceti letech. Její štíhlé tělo, kterým se pyšnila, vzalo zasvé hned po prvním porodu. Přibrala skoro dvacet kilo a doufala, že je zase brzy shodí. Nestalo se. „Na Akademii výtvarných umění jsem stála několikrát modelem a nemohla jsem se smířit s tím, že teď už bych pózovat nemohla,“ přiznává. „Měla jsem tenkrát skvělou postavu: velká a nápadná prsa, ploché břicho, pěkně tvarovaný zadek. Začala jsem se tedy trochu týrat. Cvičila jsem, chodila do posilovny, držela ­dietu a pořád myslela na to, jestli správně jím. Pak jsem ale zjistila, že se vlastně jenom užírám. Ubývaly mi duševní síly a ztrácela jsem sebevědomí. Nad vodou mě drželo jen vědomí, že manželovi se líbím pořád – a možná víc, než když jsem vážila pod šedesát kilo. Přesvědčoval mě, že jsem plnoštíhlá, a ne tlustá. Viděl v mých plných tvarech víc smyslnosti než dřív a tvrdil, že si na pořádnou ženskou vždycky rád sáhne. Jenže já se se svou tloušťkou nemohla smířit.“ Ani cvičení, ani diety Tereze moc nepomohly.  Proto se letos rozhodla k razantnímu kroku a podstoupila liposukci.