Odborný verdikt je jasný: „Závislost na sexu neexistuje, je to pojem čistě novinářský a nikoliv odborný. Závislost v psychiatrickém slova smyslu znamená nutkavé chování neurotického charakteru, vyznačuje se naléhavostí a opakováním určitých činností. Většina stavů, které jsou v médiích označovány za závislost na sexu, bývá podmíněna zvýšenou sexuální touhou. Nejedná se však o závislost na sexu, ale o sexuální dysfunkci jménem hypersexualita,“ říká sexuolog Petr Weiss.
Obecně lze říct, že člověk postižený hypersexualitou nevyhledává sexuální styk kvůli tomu, že by si to žádalo jeho tělo, ale proto, že to vyžaduje jeho mysl. Když nutkavá touha není uspokojena, může docházet k projevům, které výrazně připomínají drogový „absťák“ – pocení, nervozita, nesoustředěnost, podrážděnost, frustrace. Takový člověk pak jedná zkratovitě a je schopen čehokoli – od masturbace u počítače v práci až po vyhledání náhodných sexuálních partnerů. Někdo se začne podceňovat, jiný začne být příliš kritický až agresivní, další upadá do těžkých depresí.
Ne každý z odborníků by však s tím, že sexuální závislost je novinářská kachna, souhlasil. Někteří psychiatři, sexuologové a psychologové mají za to, že stejně jako mozek člověka závislého na heroinu čeká na svůj opiát, člověk závislý na sexu „jede“ na chemikáliích produkovaných vlastním tělem. Sexuologové z losangeleského Centra pro zdravý sex tvrdí, že když má žena orgasmus, její tělo uvolňuje oxytocin a dopamin, které vytvoří pocit extáze. Ženy závislé na sexu se této formy extáze nedokážou zříct a chtějí být pořád „na vrcholu“, potřebou stále nových orgasmů nutí tělo tyto látky produkovat a vytvářet jim tak „high“ stavy, na kterých vzniká závislost s vysokou tolerancí.
Chvíle procitnutí
Dvaatřicetiletá finanční ředitelka Veronika říká, že je jí jedno, jak se jejímu problému říká. Ví jen to, že jí její sexuální nutkání natolik zasáhlo do života, až se rozhodla podstoupit léčbu. „Vždycky jsem byla na chlapy, to nepopírám, a i lásku na jednu noc jsem si už od gymplu sem tam ráda dopřávala. Na vysoké jsem se ale zamilovala a pár let vydržela s jedním partnerem. Když mě po sedmi letech opustil, úplně jsem se z toho sesypala. Začala jsem si pouštět po nocích porno, masturbovala jsem záměrně před otevřeným oknem, aby mě lidé viděli, v barech lovila náhodné cizince za účelem sexu. Na jednu stranu mi to dávalo pocit moci a síly, na druhou mi z toho bylo hrozně – cítila jsem se špinavá, sprostá. Jeden večer jsem při brouzdání erotickými stránkami narazila na dětské porno. Bylo mi z toho zle od žaludku, ale nemohla jsem přestat se na to dívat. Druhý den ráno jsem si řekla dost a vyhledala sexuologa. Během tříměsíční léčby jsme se snažili najít příčinu mého chování. Pohlédnout tváří v tvář mému strachu z intimity, otci, který nás jako malé se sestrou terorizoval, a strachu, že mě lidé nemají dost rádi, bylo zprvu bolestivé, ale dnes jsem klidnější a začínám si uvědomovat, že hypersexualita je hlavně o tom, naučit se být zodpovědný sám za sebe. Je to také o disciplíně a zdrženlivosti.“
