2. prosince 2015
Nevíme, jak vznikly, ale pevně se vám usadily v hlavách a vy je berete jako přírodní zákon. Máte jim věřit, nebo ne? Kdo to může posoudit lépe než jeden z postižených - MUŽ!
1 / 3

Nejspíš jste už zjistila, že muži a ženy si velmi – ale opravdu velmi – nerozumějí. A přitom se všichni tolik snažíme! Už od dob, kdy se srstnatí pramuži srocovali někde opodál hloučků neméně chlupatých pražen. Mám podezření, že právě tehdy se v nesouvislém šepotu doprovázeném bohatou gestikulací začaly objevovat zárodky obecných návodů, jak se se záhadami druhého pohlaví vypořádat. Jak se nezbláznit z té vzájemné odlišnosti. A jak nastupující generaci co nejstručněji předat bolestivě nabyté zkušenosti.

Mýtus číslo 1: Jsme lepší než ženy

No, díky za kompliment. Jak jste se mohla přesvědčit při olympiádě, běháme rychleji a skáčeme výš. I v naučném slovníku vedou mužská jména. Brečíme méně než vy. Takže to vás nejspíš zmátlo. Problém je v tom, že MĚ předběhne každá příležitostná závodnice z kategorie starších žákyň a let ve dvoumetrové výšce zády k zemi se vzpírá přírodním zákonům mého těla. Do naučného slovníku mám šanci dostat se nanejvýš jako zvlášť vynalézavý sebevrah, a když v červnu umřel můj psí bratr Monty, brečel jsem přibližně tři dny. A teď to přijde – nepřipadám si kvůli tomu o nic horší než samotný Pierre de Coubertin, otec moderních pěti kruhů, a to ani nejsem žena (aspoň myslím). Takže vám navrhuju dvojici lepší – horší rezervovat pro znalce vína a nerozšiřovat svou sbírku komplexů o ten ze všech nejnesmyslnější.

Mýtus číslo 2: Nechceme děti

Už dávno nežijeme v kmenové společnosti a větší rodina vždycky nevyhrává. Důchodové připojištění nás zbavilo nutnosti vyrábět si budoucí živitele. Stát se otcem obvykle znamená, že se zvýší zodpovědnost a nepřímo úměrně se – jak si snadno představíte – sníží životní zábavnost a dobrodružnost. Plenky a dětské oblečení nejsou zrovna nejlevnější a do kombíku se sice snadno nacpe kočárek, ale velkou parádu s ním nenaděláte.

Na rozdíl od vás nemáme tak jednostranně využitelný orgán, jakým je děloha, takže nám nic nenaznačuje, že první fáze rozmnožování má i své pokračování. Postrádáme biologické hodiny. Svět je přelidněn. Přátelé, kteří tlačí kočárek, nás pozvolna opouštějí a tvrdí, že mají jiné starosti. Velmi neúplný výčet protiargumentů uzavřu faktem, že vy, naše matky a zmínění (pravděpodobně škodolibí) přátelé nás přesvědčují, že dítě mít musíme, protože se to sluší, je to hezké, bude se nám to moc líbit a podobně.

Opravdu nechápu, jak se někdo může divit, že většina z nás v první polovině života po malém bezbranném tvoru netouží. Nakonec se samozřejmě vám nebo okolnostem podaří dosáhnout svého. My pak časem děti chceme a máme je rádi, z větší části ovšem proto, že už je máme. Existují ale výjimky – někteří z nás nemohou dospat, jen aby založili rodinu a spokojeně žili až do smrti. Já znám dva takové hrdiny osobně a tato skutečnost mě nutí z mého jednoznačného hodnocení trochu slevit.

1 / 3