5. listopadu 2017
Chodit jen se „správnými muži“ není tolik riskantní jako řídit se svými city. Budete ale šťastná?
1 / 3

Vždycky jsem byla hodná holčička. Vlastně ne. Ještě pořád jsem hodná holčička, i když letos oslavím třicáté narozeniny, jsem dva roky vdaná a u rodičů už taky pár let nebydlím. Pořád dělám to, co po mně chtějí. Co se ode mě očekává. Jsem dokonalá manželka, dokonalá kamarádka, dokonalá dcera a jednou budu dokonalá matka, která naprosto všechno zvládne… Když o tom tak přemýšlím, snad nikdy jsem se na rozdíl od své mladší sestry nezmohla na žádný odpor. Nijak výrazně jsem neprotestovala ani při výběru partnerů – jenom občas a nikdy ne moc nahlas. Pokaždé jsem se nechala přesvědčit, že tenhle pro mě nebude ten pravý. Moje sestra dělala pravý opak, a zatímco ona byla jednou na samém vrcholu štěstí a podruhé se zmítala v nepředstavitelných depresích z odmítnutí nebo zklamání, já jsem si pěkně v poklidu plula v takřka nehybných vodách a udílela jí z pozice starší a tedy i zkušenější sestry dobře míněné rady. „Kafrat“ do života přitom měla spíš ona mně.

Embed from Getty Images

První láska
Už na střední škole jsem měla samé bezpečné známosti. Začalo to už při výběru kamarádek. „Nepekla“ jsem s holkami, které trávily veškerý svůj volný čas na diskotékách a v pochybných barech, ale samozřejmě se stejně hodnými a poslušnými dívkami, jako jsem byla já. I můj první kluk byl přesně takový. Žádný frajer, po kterém šílí polovina školy, ale milý, nenápadný (skoro neviditelný) a chytrý kluk, který sbíral broučky a jeho největším snem bylo, že se jednou stane světově uznávaným biologem (pravděpodobně se jeho přání nesplnilo, aspoň jsem o něm v žádných novinách nečetla…). Měla jsem ho moc ráda, protože jsem se o něj nemusela bát. Neměla jsem strach, že mi ho některá jiná přebere, ani že se zakouká do jiné. Na to byl až moc nesmělý. I když vypadal jako „puňta“, cítila jsem se s ním v bezpečí. Navíc se líbil i mojí náročné matce. Sice mi nenápadně sdělila, že s tamtím (měla na mysli sex) bych raději ještě měla počkat (chodila jsem do čtvrťáku a bylo mi skoro osmnáct!), ale jinak ho k nám docela často zvala na obědy a proti našim schůzkám nic nenamítala. Vydrželi jsme spolu docela dlouho. Rozešli jsme se v prvním ročníku na vysoké – on se dostal na přírodovědeckou fakultu, já na právnickou. Ukázalo se, že jsem ho až tak neznala – přece jenom se zakoukal do jiné.

1 / 3