2. února 2018

Taková normální rodinka
„Můj kamarád je hysterik,“ říká shodně s Helenou sedmadvacetiletá Jana, která je na mateřské dovolené se svým druhým dítětem. „Dokáže se tak vytočit, když mu na zem spadne třeba jenom lžička, že je schopný u toho rozbít ještě několik hrníčků a talířků. Můj manžel občas vybuchne kvůli takové maličkosti, jako je prasklá žárovka, že si dělám starosti o jeho duševní zdraví. Můj otec byl vždycky mnohem větší neurotik než moje matka. Otec křičel a vztekal se a matka se klidně a věcně snažila atmosféru u nás doma urovnat. Když jsem ve dvaceti neplánovaně otěhotněla, šla jsem nejdřív za ní, protože jsem věděla, že mě pochopí, i když to pro ni asi bude trochu šok, ale on že dostane okamžitě hysterický záchvat a bude na mě řvát, že jsem si zkazila život a kdoví co ještě. Přesně to se také stalo. Řekl mi, že vychoval děvku, a přestal se mnou mluvit. Trvalo mu měsíce, než si zvykl, že bude dědečkem, a trochu se uklidnil. Vzhledem k této zkušenosti se musím dlouho smát, když slyším nějakého chlapa tvrdit, že ženy jsou hysterické.“

Čtěte také: 5 mýtů o hádkách

Dočasná slepota
Hysterie je údajně nejdéle známá neuróza na světě, která se projevuje mimo jiné častými výkyvy nálad, egocentrismem, teatrálností, okázalostí, afektovaností a nejrůznějšími tělesnými symptomy – například dočasnými poruchami zraku, řeči, čichu, hybnosti, dále tiky, třesem, mdlobou, ztrátou vědomí, svalovými křečemi, ztrátou paměti a podobně. Afektivní (neboli emocionální) složky psychiky během hysterického záchvatu vždy převáží nad racionálními a hysterik přestává mít své chování pod kontrolou. Toto všechno jsou ale jen důsledky – u hysterie jsou mnohem důležitější příčiny. „Za hysterií se téměř vždy skrývá snaha o co největší prospěch,“ říká k tomu klinický psycholog Petr Grubner. „Nemám na mysli jen prospěch movitý, ale snahu zaujmout okolí, být uznávaný, obdivovaný, oblíbený…, být zkrátka ve středu pozornosti. Po větším či menším společenském uznání touží každý, ovšem problém hysteriků vězí v tom, že svou snahu přehánějí a volí naprosto neadekvátní prostředky, jak toho dosáhnout. Pro hysteriky je typické, že se snaží manipulovat s lidmi. Velice často například předstírají přátelství, ale když se objeví vhodná příležitost, jak se posunout v kariéře nebo na společenském žebříčku o stupínek výš, veškerá loajalita a přátelství jdou stranou. Jejich vypočítavost jim pak vynáší například lepší pozice v zaměstnání. Hysterie, stejně jako každá neuróza či psychóza, má i skryté příčiny. Těmi mohou být třeba špatná výchova, nedostačující sociální zázemí, nepříjemné zážitky ze školy, problémy s vrstevníky nebo milostná zklamání.“ Ovšem pozor, hysterie se v žádném případě nemusí projevovat pouze neurotickým křikem nebo mdlobami. Podle psychologa Karla Jasperse je hysterik také člověk, který si opakovaně vymýšlí, předvádí se, snaží se zaujmout své okolí tím, že mluví co nejhlasitěji, aby ho všichni okolo slyšeli, nebo nenápadně traumatizuje své okolí. Existuje i takzvaná hysterie filantropická, kdy má dotyčný tendenci stavět se co nejušlechtilejším a dobročinným, neustále mluví o tom, co dobrého on sám vykonal a jak přispívá na charitu, ovšem dělá to jen proto, aby ho ostatní obdivovali a chválili. Jednou z forem hysterie prý může být agresivita. A máme to tady…, snaha o co největší prospěch, agresivita, velikášství – nejsou tohle náhodou spíše mužské vlastnosti než ženské?