Muži jsou schopni vést kvůli ní válku a prolévat krev. Stále je zahalena jemnou rouškou tajemna. Některé národy ji nazývají božskou, jiné ji zatracují a zohavují. Řeč není o mytické Heleně, ale o vagině. Části ženského těla, která dokáže přivést muže do ráje. Místu, kudy se dere na svět nový život. I když se už nějaký ten den píše jednadvacáté století, při vyslovení slova vagina se stále červená neskutečně mnoho žen. Internet je zahlcený detailními obrázky pohlavních orgánů, přesto při pojmenování samotné vaginy volíme raději okliku. Ta. Tam. Dole.
Vagina je přitom orgán jako každý jiný. Zatímco si bez skrupulí postěžujeme na bolavé ledviny, píchání u srdce..., mluvit o vagině se jaksi nesluší. Nebo si mylně myslíme, že se to nesluší. Ale proč? Stydíme se za ni? Byly bychom snad raději bez ní? Je méně důležitá než plíce nebo mozek?
Kladivo na čarodějnice
Zatímco muži se svými „nástroji“ chlubí, ženám, zdá se, přísluší mlčet a skrývat se. Velký podíl na tom mají právě muži a církev. V dávných dobách žilo lidstvo v duchu matriarchátu. Bylo to období rovnosti mezi pohlavími. Mužům bylo jasné, že ženy, dárkyně života, žijí v přímém spojení s přírodou a se vším, co souvisí s potřebným zachováním života. Byla to doba kultů Velké Matky.
Postupem času ale v mužích sílila jejich touha po moci a dobývání. Ženy se tak proměnily spíše ve služky svého pána. Velkou ranou pak byl nekompromisní zásah církve. Ten udělal ze žen pokorná, úslužná stvoření, která musí neochvějně ctít svého pána a snad ho i na rukou nosit a velebit. Muži toto pochopitelně s úlevou přijali. Duchovní udupali v ženách i poslední zbytky spojení s přírodou. To, co si nedokázali kvůli svému odlišnému, výhradně racionálnímu vnímání vysvětlit, bylo zkrátka čarodějnictví. A čarodějnice patří na hranice. Ženské tělo se musí skrývat. Menstruace je trestem od boha. Vagina slouží pouze k rozmnožovaní. A tento pohled na ženy coby tvory podřízené, přetrvává v některých společnostech dodnes. Bohužel.
