Zralý, prošedivělý padesátiletý muž a dvacetiletá lolitka. Někteří mu tajně závidí – zatímco oni mají doma odkvétající růžičky, on si užívá se svěžím poupětem. Někteří ho varují, ať si dává pozor – mladá holka je náročná na čas, peníze i sexuální výkony, oškube ho, vysaje, a stejně mu za pár let uteče s mladším... Ženy si za jejími zády šuškají, že je s ním stejně jen kvůli penězům. Když se lolitka brání, že ji na něm přitahuje jeho moudrost a charisma, nikdo jí nevěří. Někdy oprávněně. Jindy jí však křivdí. Skrytých důvodů spojení mladičké ženy se zralým mužem může být víc.
MOTIV Č.1: PENÍZE, JISTOTA, SEX A POCIT, ŽE Z VÁS NĚKDO ŠÍLÍ
Bohatý muž je pro ženu svým způsobem jistota. Kdybychom sáhli do závitů prastaré části mozku, možná bychom nebyli na takzvané „zlatokopky“ tak přísní. Pocit, že hnízdo a potomstvo bude zabezpečeno, je silným motivačním faktorem. Že většina dvacítek ještě hnízdit nechce a spíš je baví si užívat luxusu a vesele nakupovat vybavené přítelovou kreditkou? Ano, to může být pravda, ale na hlubší úrovni se prastarý mozek ošálit nedá. Je tam a ovlivňuje, byť podvědomě, naše volby. A navíc – ve dvaceti je mnoho žen trochu dětinských. Mají rády hračky. Oblečení, šperky, lesk. Nataša chodila před devíti lety s pětapadesátiletým podnikatelem.
„Přijela jsem do Prahy studovat z Moskvy, naši nikdy nebyli nijak bohatí, po zaplacení školy nám toho moc nezbylo, s kapesným jsem sotva vystačila. Přivydělávala jsem si jako brigádnice v oblasti průzkumu trhu, a když jsem ho tak zkoumala, potkala jsem staršího chlapíka, ředitele mezinárodní spediční společnosti. Ten zase začal zkoumat mě. Párkrát mě vzal na večeři do luxusní restaurace – předkrm tam stál jako moje měsíční kapesné. Pak na nákupy do Paříže – místo pár hadříků ze Zary jsem teď ve skříni měla boty od Gucciho a Dior šatičky.
Vozil mě v lamborghini. Byla jsem jako Alenka v říši divů. I když na mě byl Roman hodný a v posteli ze mě šílel, necítila jsem lásku, nebyla jsem zamilovaná. Měla jsem ho ale omotaného kolem prstu a to mě docela vzrušovalo. Myslím ten pocit, že jsem pro někoho tak žádoucí. Když si kamarádky ťukaly na čelo a smály se mi, že chodím s dědkem, nevadilo mi to. Roman nevypadal dědkovsky. Byl, lidově řečeno, dost zachovalý. V posteli byl rafinovaný a můj první orgasmus mi udělal právě on – nedalo se to srovnat s králičím hopsáním, co předváděli mí bývalí, většinou stejně staří spolužáci. Líbil se mi. Ale ve skrytu duše jsem stejně věděla, že to není ON, můj princ. Byli jsme spolu rok a půl, když jsem poznala Daniela, kluka z fakulty, který studoval o dva ročníky výš. Konečně jsem se zamilovala.
Moje zlatokopecká část duše se dostala na druhou kolej. Už jsem se nechtěla cítit jako loutka, která jde na večeři tam, kam Roman rozhodne, a bude jíst to, co si bude on přát. Už jsem nechtěla, aby mě na večírcích okukovali jeho ‚parťáci‘. Najednou mi začaly chybět běžné věci – rande na Petříně, studentské hospody, house party. S Romanem jsem to skončila ze dne na den. Byl smutný. Chtěl si mě vzít. Já ale věděla, že by to nebyla cesta ke štěstí, že bych se v manželství s ním moc trápila. Zůstal mi Dan, vzali jsme se, máme dvě krásné děti. Já zase vesele nosím hadříky ze Zary, sem tam si dovolím vyjet na nákupy do Paříže. Jednou večer jsem Danielovi o vztahu s Romanem vyprávěla. Říkal, že to zavání prodejností. Možná má částečně pravdu. Já mám ale jinou teorii. Myslím, že jsem něco podobného musela zažít, abych pochopila, že zlato není vše, co člověk potřebuje k životu.“
