Nina Vánoce vždycky milovala. Bylo jí srdečně fuk, že všichni nadávají na hektiku a konzum. Prostě měla ráda tu prosincovou atmosféru, kupovala a zdobila si adventní věnec, těšila se ze světel v ulicích. I když neměla děti, bavily ji. S Pavlem zašli na Štědrý den na oběd k její mámě, pak procházkou přes Petřín domů, koukali na malostranské střechy a doma na televizi, ona se těšila, až mu dá dárky, které, jak si sama neskromně přiznala, uměla vtipně vybrat tak, aby nebyly trapné. Jenže letos to bude jinak.
Pavel z jejího života odešel. Našel si milenku a požádal o rozvod. Zůstane Nina na Štědrý den u mámy a pak se přidá k babské session v podobě každoroční návštěvy tedy Líby a osamělé staré panny Jarušky? Nebo zajde na večírek známých bez rodin a opije se tam? Opije se sama doma a všechno to zaspí? Ne. Všechno se zamítá. Prostě bude sama. Nedokáže si to sice dost dobře představit, ale nějak to dá. Bude sedět sama u stromečku, představovat si, jak se Pavel prochází v objetí s milenkou o deset let mladší a o tři velikosti podprsenky vybavenější po karibském pobřeží. Ano, po stejném pobřeží, které si spolu už několik let na Vánoce plánovali, ale vždycky nakonec skončili u romantiky malostranských střech...
Ukliďte si
Pustila se do toho z gruntu, i když si nejdřív říkala, proč by měla letos uklízet, když stejně bude sama. Pojala to holisticky aneb Jak doma, tak v duši. Poslala na charitu čtvrtinu svého šatníku. Letěly i staré dopisy, fotky, vázičky, nepoužívané nádobí, hnusné krepové povlečení, zašlé ručníky, nevhodné dárky a ano, i přebytečná data z počítače. Vyklidila dokonce i sklep. Ulevilo se jí. Cítila, jako by všechny ty krámy souvisely s nepořádkem v duši. Vysmýčila všechny kouty bytu a zdálo se jí, že je i míň bolavá.
