17. prosince 2010
Ve filmu Sex ve městě 2 navrhne pan Božský Carrie, že by měli zavést vztahové odluky – pět dní spolu, dva zvlášť. Neláká vás to také?
1 / 2

Můj strýček a tetička jsou spolu bezmála šedesát let. Potkali se ve dvaceti. V práci. Ve dvaadvaceti se vzali a začali spolu žít – v garsonce na Žižkově. Každé ráno spolu jezdili na Smíchov do svých kanceláří. Viděli na sebe, když si nechali dveře otevřené. V poledne šli spolu na oběd, odpoledne jeli spolu domů, kde strávili večer. Spolu. O víkendech vyjížděli na sázavskou chatu. Taky spolu. Jednoho dne nastala v jejich životech změna – to když k jejich úřadu zavedli metro. Odvážnější tetička za něj vyměnila starou dobrou tramvaj, u které zůstal konzervativnější strýček. Na těch pár minut se odloučili…

Když realitu těch dvou milých lidí dávám někde k dobru, vzorce reakcí jsou vždy jen dva. Jedna skupina je dojatá loajálností muže a ženy. Možná jim i trochu závidí, vidí v tomto příběhu romantiku… Druhé skupině přijde představa, že by se jim ve vztahu přihodilo něco podobného, naprosto strašidelná. Málokdo se zeptá na to nejdůležitější: jsou ti dva spolu šťastní? Přestože spolu oba dnes už starouškové žijí, jejich vztah není úplně růžový. Mají matriarchát. Veškeré rozhodování a hlavní slovo má a vždycky měla teta. Celých šedesát let je strýc řízen a komandován a jeho slabost nebo neschopnost prosadit se z něj udělala tak trochu uzavřeného tvora, manžela z kreslených vtipů, který sedí s papučemi na nohách a luští jednu křížovku za druhou. Nemá vlastní příběh. Když manželka zavelí k akci, reptá a bručí, ale netroufne si neuposlechnout. Jenom tiše nadává, že je baba protivná. Tetička zase stranou hudruje, že si vzala neschopné budižkničemu… Jsou šťastní? Ne. Spíš si už na sebe za ta léta zvykli. Jejich společné zajeté koleje skýtají jisté bezpečí, které mají oba možná o poznání raději než jeden druhého. Uzavřená domácnost, ochranná bublina. Ano, doba, ve které žili, nebyla co se vztahových záležistostí týče příliš uvolněná, jenže svést to na okolnosti by bylo nefér.

Ve stejné době a ve stejném městě jen o pár ulic dál, ale přitom úplně jiným způsobem, žili moji prarodiče. Děda byl dobrodruh a taky trochu proutník, i v pozdějším věku se otáčel za každou sukní a „bral roha“, jak jen mohl. Utíkal na celé víkendy na ryby nebo do své lovecké chatky v Brdech. Sem tam přišel domů úplně namol. Babička nadávala, naoko ho vyhazovala z bytu, ale v zásadě to vždycky „ustála“ velmi moudře. Když děda nebyl o víkendu doma, pozvala si kamarádku Helenku. Nebo zašla ke švadleně dát si ušít nové šaty – za dědovy peníze. Nebo si pozvala pana Jeníčka, kolegu z recitačního souboru, na kávu. Nikdy nepřiznala, že by mezi nimi snad něco bylo, ale vždycky se jí zalesklo oko, když o něm mluvila… Jednou dědu dokonce opravdu vyrazila. Na celý rok! On nakonec přišel s prosíkem. Chvíli dělala drahoty, ale pak ho vzala na milost. Jejich vztah nebyl vyčpělý, ani když jim oběma táhlo na osmdesát. Na první pohled bylo vidět, že spolu sdílí něco velmi živého a že v jejich vztahu „to“ je. Přijetí druhého se vším všudy, i s jeho stíny. Že by láska?

1 / 2