16. prosince 2010
Ovlivňují tělesné proporce váš sexuální život, vaše milostné emoce a to, co si dovolíte? To si pište, že ano!
1 / 3

Pořádnou horu by vydaly všechny články o tom, jak důležité je smířit se s vlastním tělem. Jenže, ono se to lépe říká a píše! Dobrat se psychické „váhové vyrovnanosti“ je někdy pořádně těžké. Následující příběhy jsou důkazem, že to, jak vnímáte svoje tělo, vám může pořádně zkomplikovat soužití s opačným pohlavím.

„Když zhubnu, láska si mě najde.“
Jarmila, 35 let
„Když mi bylo patnáct let, vážila jsem sto dvacet sedm kilo. Na maturitní šaty jsem si musela koupit třikrát víc látky než ostatní holky ze třídy. A abych na plese vůbec měla tanečníka, máma dala sousedovic klukovi stovku. Při plesové diskotéce jsem se rozhodla trochu zmenšit bariéry, a tak jsem při ploužáku protáhla své ruce z jeho ramen až vzadu na zátylek a propletla prsty. Okamžitě prudce poodstoupil. „Budeme tancovat takhle,“ oznámil mi příkře a já pochopila, kde je od té doby má hranice v kontaktu s muži: O dvacet centimetrů jinde, než bych ji chtěla mít. Dvacet centimetrů, které zaručí, že nedojde k mylnému výkladu, že si nebudu myslet nic ani já, ale hlavně ani ostatní, že se naše těla nedotknou, protože to by byl přece… Co by to vlastně bylo? Postupně jsem si za tři tečky dosadila slovo Hnus. Naučila jsem se žít s pocitem, že lidé se mě nechtějí dotýkat. Dotáhla jsem to do takové dokonalosti, že i když se do mě někdy kolem dvaceti konečně zamiloval jeden kolega, vytvářela jsem půlmetrovou neprůchozí hranici sama, aby se on nemusel namáhat. Pracovala jsem na tom tak důkladně, až ho to pochopitelně přestalo bavit. O pár let později jsem se rozhodla něco podniknout se svou váhou – během roku jsem shodila šedesát pět kilo. Jak ubývala kila, měla přibývat láska, aspoň to jsem očekávala. Ale vůbec nic se nezměnilo! Jenže na co svádět neúspěch teď, když je mé tělo přitažlivé pro osmdesát procent mužské populace? Až mi konečně začalo docházet, že moje milostné neúspěchy neměly nic společného s mými kily navíc. Jednou jsem se ocitla na zahraniční obchodní cestě (od chvíle, kdy jsem zhubla, jsem si začala říkat v práci o úkoly, o které jsem skutečně stála, a moje kariéra šla prudce nahoru). Po únavném dni jsem si dala v hotelovém baru skleničku a zrovna, když jsem se chystala zaplatit, přisedl si ke mně jeden z kolegů a objednal nám ještě jednou. A ještě jednou. A znovu. Během našeho pití a povídání jsem si uvědomila, že naše kolena se vsunula jedno vedle druhého. Že jeho obličej je čím dál blíž mému a já neuhýbám. Když mi to došlo, projelo mnou náhlé leknutí, a mou první reakcí bylo posunout se dozadu, dál od něj. Ale v poslední chvíli jsem se zarazila… a posunula jsem se blíž k němu. Prožili jsme vášnivou noc. Druhý den se nikdo z nás neptal po telefonním čísle ani e-mailové adrese a já jsem večer odjela. Byla to klasická láska na jednu noc, ale odblokovala ve mně strach z blízkosti, strach z toho, že mě druhý nebude chtít. Protože tenhle, ten mě chtěl hodně.“

1 / 3