Z osmé třídy ji přijali na gymnázium se samými jedničkami. Měřila sto šedesát centimetrů, vážila dvaačtyřicet kilogramů a ke svým výborným studijním výsledkům se rozhodla přidat i výborné stravování. Zvláště poté, co objevila dietu, která prý měla zlepšit její oční vadu.
„Zničila mě zdravá výživa.”
„Nakoupila jsem časopisy a literaturu o zdravé výživě a rozhodla se nesníst nic, co by odporovalo doporučovanému jídelníčku. Stále jsem vyřazovala další a další složky. Nejdřív bílý cukr a uzeniny, pak rohlíky, housky a maso. Nakonec na mém talíři zbylo celozrnné pečivo, jogurty, sýry, těstoviny, brambory a luštěniny. Když jsem se nestihla navečeřet do půl šesté odpoledne, zůstávala jsem raději až do rána o hladu,“ popisuje Lenka několikaleté období, kdy neznala nic jiného než školu, domácí studium a zájem o zdravou výživu. Kamarádi a zábava se jí do programu už nevešli. Stala se nejlepší studentkou třídy a znala nazpaměť kalorické hodnoty většiny potravin v supermarketu. I když nebylo jejím záměrem zhubnout, vžila se do zdokonalování životosprávy natolik, že do dvou let nevážila ani třicet kilo.
„Nechtěla jsem nikdy dospět.” „Zpětně si uvědomuju, že jsem měla ze záplavy různorodých informací v časopisech naprosto zkreslenou představu o dietách a zdravé výživě a navíc jsem nechtěla dospět. Toužila jsem vypadat pořád na čtrnáct. Tohle přání se mi plnilo, když mi ubývala kila. K věčnému dětství se mi podařilo přimět taky svoje hormony. Poprvé mi totiž vyvolali menstruaci až uměle v nemocnici v šestnácti letech a do současnosti jsem ji přirozenou cestou nikdy nedostala. To byla daň za zdravou výživu,“ podotýká Lenka. Kvůli několika hospitalizacím v pražské VFN musela opakovat třetí ročník gymnázia. Své stavy, při nichž oplakávala každé sousto snědené navíc, prožívala velké stresy z učení a nerozuměla si s rodiči ani spolužáky, řešila antidepresivy. „Byla jsem v té době velice přecitlivělá a nebylo dne, kdyby mě něco nerozplakalo. Brečela jsem snad kvůli všemu,” vzpomíná.
