1. Násilník bývá většinou pro oběť neznámý deviant, který si na ženu počíhá a přepadne ji večer kdesi v odlehlém lesoparku.
Samozřejmě, může to tak být, ale je dobré vědět, že ve skutečnosti podložené statistikami dochází ke znásilnění nejčastěji mezi manžely, partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky. Předpoklad, že známí, slušní a zdraví jedinci neznásilňují, odvádí podle odborníků pozornost od kulturního kontextu a mocenských vztahů, v nichž ke znásilnění dochází. Zuzanin případ je v tomto kontextu mnohem typičtější formou znásilnění než klasický úchyl v nočním parku. Více než polovina znásilnění se děje mezi lidmi, kteří se znají, a jako v Zuzanině případě na místě, které oběť zná, cítí se tam bezpečně. Denní hodiny nebývají výjimkou, ba naopak.
2. Hlavním motivem při znásilnění je neovladatelná sexuální touha pachatele.
Znásilnění je ve většině případů využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit bolest. Zásadní motivy pro znásilnění jsou: vztek, sadismus, násilnictví. Argumentace, že jde ve znásilnění primárně o sex, podporuje další mýty a stereotypy, které znevažují postavení osoby, jež si znásilněním prošla. Většina případů bývá předem promyšlená, nejde obvykle o spontánní projev vášně.
3. Většina nahlášených znásilnění je „přibarvená“ nebo vymyšlená, a většina žen samozřejmě znásilnění ihned ohlásí policii.
Ve skutečnosti spíše mnohem více obětí znásilnění nenahlásí. Předpokládá se, že je oznamováno pouze v osmi procentech případů! Falešná obvinění pokrývají šest až deset procent nahlášených případů. Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem. K nenahlášení se oběť rozhodne nejčastěji ze strachu a studu, které většinou souvisejí právě s mýty a předsudky okolo znásilnění.
