25. září 2014
 | 
Foto: Shutterstock
Zaslouží si naši milovaní vědět úplně všechno, co se nám honí hlavou, nebo je někdy lepší mlčet a ventilovanou pravdu trochu učesat? Jana LeBlanc zjišťovala, jaký přístup vás dovede k dobrému pocitu a stejně tak i dlouholetému svazku.
1 / 3

Otevřela jsem počítač, že začnu psát tento článek, když si vedle mě v kavárně sedly dvě obrovské americké ženy a načaly diskusi o tom, že jsou tlusté. A že by s tím měly něco dělat, ideálně než jim to naplno sdělí jejich manželé, kteří to samozřejmě vědí, jen zatím mlčí, případně, říká jedna, si její muž občas dokonce pochvaluje, že má doma pořádnou ženskou.

Co si ve skutečnosti opravdu myslí, je zřejmé všem zúčastněným. Jenomže, když si přečtete pár příruček moderní psychologie, pusa na zámek nebo tohle, čemu ve starém Římě říkali zbožná lež, jsou v nich zmiňované jako o nic méně důležité než sex. Když to zjednoduším, podle mnohých je ve vztahu v podstatě dovoleno lhát o všem, co druhého potěší. Pak se ale zase jinde dočtete, že teorie milosrdných lží je hloupost, a má-li partnerský vztah v dnešním světě plném klamu přežít, pravda a upřímnost je jediná možná cesta.

Nedávno jsem se ptala skupiny svých přátel, co by pro ně byl jednoznačný důvod k rozchodu. Lež, shodli se všichni. Jenže jaká? Ta o podvádění, když to pak praskne? Nebo i ta o tom, že nová barva na vlasy je skvělá, když všichni kolem vidí, že není? Lež máme v hlavě automaticky zapsanou jako něco nedůstojného, hrozného, ubližujícího. Zapomínáme přitom, že pravda není černobílá a je to kolikrát ‚pouze‘ názor. Náš názor. Naše osobní přesvědčení, ke kterému dospíváme na základě vlastních zkušeností, abychom ho posléze někomu sdělili.

Chci tím říct, že každý má zkrátka pravdu jinou. A každý pravdu také jinak přijímá. No schválně, chtěla byste, aby vám manžel na rovinu řekl, že vám to nesluší, nebo aby vám milosrdně lhal? Odpovězte si a teprve pak čtěte dále. Váš názor je totiž, o co tady jde především.

1 / 3