13. srpna 2014
Na začátku velká láska, na konci nenávist, vydírání, fyzické násilí. Pořádně kruté umějí být i některé ženy.
1 / 2

řestože si při zmínce o domácím násilí obvykle představíme jako agresora muže, průzkumy provedené v roce 2010 ve Spojených státech dokazují, jak moc je toto naše vidění černobílé. Národní centrum prevence a sledování úrazů potvrdilo, že až sedmdesát procent případů jednostranného domácího násilí mají na svědomí právě ženy. Stejně překvapující je zjištění, že domácí násilí v některé z jeho podob se objevuje až ve čtvrtině všech partnerských vztahů. A proč si naivně myslet, že situace v českých domácnostech je radikálně odlišná? Hrubým odhadem příslušných organizací jsou mužů týraných partnerkami v Česku zhruba čtyři procenta.

Proč ženy tyranky terorizují své oběti? Milují pocit, kdy mohou partnera dostat – jak se říká – na kolena. Neumějí jinak vyjádřit své emoce nebo si tím vynucují pozornost, která se jim nedostává. Výjimkou není ani to, že se tak snaží získat kontrolu a vynutit si autoritu. Zřídka může jít i o protiúder v duchu oko za oko…

Příběh bez dobrého konce. Zatím…
Situaci svého čtyřicetiletého bratra nám popsala Edita. Smutné vyprávění začíná v době, kdy bylo Honzovi čtyřiadvacet. Tragicky ovdověl a ze dne na den zůstal sám na život i výchovu tříletého syna. Není se co divit, že si po čase našel novou partnerku. Tady však veškerá případná romance končí. „Z ženy na první pohled pracovité a milé se časem vyklubala tyranka. Na denním pořádku byl monitoring telefonu, žárlivé scény, kontrola veškerého volného času, omezování kontaktu s rodinou, přáteli nebo kolegy z práce. Bratrova současná žena žárlí i na jeho první manželku, a tak spálila všechny její fotografie. Vím, že není výjimkou, že Honzu týrá hlady. Má přesně dané kapesné, na svačinu do práce dostává třeba jedno jablko,“ popisuje, co prožívá její bratr už šestnáct let, Edita.

O moc lépe na tom prý není ani jeho syn. Zatímco dvě děti, které se narodily v druhém manželství, jsou protežovány, devatenáctiletý chlapec je držený zkrátka. Nesmí se stýkat s vrstevníky, chodit do kina či na diskotéky. Jeho hlavní povinností je podle Edity péče o mladší sourozence. „Můj synovec je doma hlavně za děvečku. Prostě jen plní rozkazy typu přines, udělej, ukliď. Když mu rozbila hlavu, donutila celou rodinu vyprávět, že se vše stalo omylem.“ Nedávno Honza sebral odvahu a od ženy na několik dnů odešel. Podle posledních informací je však zpět u rodiny a se sestrou a matkou odmítá komunikovat.

1 / 2