Skutečný život není žádná selanka. Najít si partnera, založit s ním rodinu a žít pospolu spokojeně až do smrti je sice idylka, kterou si většina z nás podvědomě a vágně představuje, nicméně skutečnost bývá syrovější.
Polygamie versus monogamie
Mnoho výzkumů na tomto poli zatím inklinuje k tvrzení, že muži jsou vrozeně spíš promiskuitní, zatímco ženy monogamní. Ti, kteří je prováděli, to odvodili z toho, co se dá empiricky měřit: Že muži jsou v trvalých svazcích nevěrnější než ženy. Proč to tak je, se většinou odůvodňuje biologicky: Spermií je hodně, stále se tvoří nové. Vajíček je málo, dozrávají pomalu.
„Roli ve větší promiskuitě mužů, jejich touze po pestrosti sexuálních partnerek a s tím související zvýšené tendenci vstupovat do anonymních sexuálních kontaktů hraje skutečnost, že investice žen do potomků je podstatně větší než investice mužů, u nichž může představovat v extrémních případech jen tu jednu úspěšnou ejakulaci. I proto reprodukční úspěšnost ženy, tedy to, kolikrát se jí podaří během života zreplikovat své geny, závisí na volbě správného partnera,“ říkají ve své studii psychologové a sexuologové Petr Weiss a Laura Janáčková.
Anatomie také říká své
Ve zkratce: U monogamních živočichů jsou varlata menší než u těch, kteří žijí nevázaným sexuálním životem, a tak šimpanz, jehož samička vystřídá i čtyřicet samců, má varlata větší než samec gorily, který má ve svém početném harému samic zajištěnou reprodukční exkluzivitu a jeho spermie proto nemusí bojovat o možnost oplodnění. Člověk, u kterého představují varlata lehce přes půl promile hmotnosti těla, je někde mezi těmito dvěma extrémy.
