Toho si neber, s tím si nebudeš rozumět... Na maminčiny rady nikdy nechceme dát a většinou si prosadíme svou – občas natruc, aby bylo jasné, že nám do milostného života nikdo mluvit nebude...
Neuměl o ničem mluvit
Je známá věc, že vztah, v němž žena dosáhla vysokoškolského vzdělání a její manžel má pouze vzdělání středoškolské nebo vychodil odborné učiliště, nemá moc velkou šanci na přežití. Inteligentnější a vzdělanější žena podle psycholožky Terezy Horváthové vedle sebe dlouho nesnese manžela, kterého si nemůže vážit. Záhy mu bude dávat najevo, že je neschopný budižkničemu, kterého s sebou nemůže vzít ani do společnosti svých přátel, protože by jí dělal ostudu. Pětatřicetiletá neuroložka Gabriela a o tři roky starší vyučený zedník Pavel spolu vydrželi pět let. Tři roky z toho se ale jenom hádali a zase usmiřovali. On jí vyčítal, že je nafoukaná a povýšená dámička, ona jemu, že je zabedněný a že se neumí chovat. Nakonec usoudili, že nejlepším řešením pro ně bude rozvod.
„Seznámili jsme se u mě v ordinaci, kam Pavel přišel na nějaké testy kvůli častým bolestem hlavy. Mně bylo tehdy dvacet sedm, jemu třicet a oba jsme měli za sebou dost nepříjemný rozchod. Když mě pozval na kafe, souhlasila jsem. Byl velice milý. Až do té doby jsem se skoro výhradně stýkala pouze s lidmi, kteří byli jako já – měli podobné zájmy nebo pracovali ve stejném oboru. Poprvé jsem šla na kafe s vyučeným zedníkem a překvapilo mě, že jsme si měli po celou dobu o čem povídat. Nemusela jsem se snažit být za každou cenu vtipná a nemusela jsem si dávat pozor na to, co říkám a jakým způsobem argumentuji. Připadala jsem si vedle něho jako ta nejchytřejší osoba na světě. Líbilo se mi, že mě obdivuje. Začali jsme se scházet čím dál častěji, a když mě po roce požádal o ruku, řekla jsem ano. Představovala jsem si, že budu hodně pracovat a on mi bude pomáhat s dětmi a domácností, což by moji kolegové nejspíš nedělali.“
