Nedávno jsem zavítala na jednu velkou a krásnou horskou chalupu. Sedm rodinných jednotek, sedm různých přístupů: Tři přítomní tatínci bez remcání a velmi obratně krmí, nosí a uspávají své potomky, mění plenky, bobují s nimi a jako naprostou samozřejmost dokonce vaří z bio surovin. Dva dělají totéž, ale neustále při tom remcají. Jen co se za jejich manželkami zavřou dveře, stěžují si, a když náhodou děti usnou a mají vše hotové, hledají útočiště na protější horské chalupě, kde je hospoda. Musí se ovšem vrátit v manželkami určenou hodinu...
Jako maminky jsme ve společenské místnosti probíraly to či ono a z pozice pozorovatele vlastně chalupářský model zhruba odpovídal, jak jsem se později dočetla, průměrným tendencím v populaci. Byly tam ženy, které své muže a otce svých dětí do činností kolem ratolestí vůbec nezapojovaly, nebo zapojovaly jen minimálně: „Můj muž malou přebalit umí, ale nějak nepovažuji za důležité, že by to měl dělat,“ říkala jedna z maminek, která si se svou dvouletou dcerou vyjela na hory sama.
„Má náročné zaměstnání, je advokát, takže já jsem s dítětem a starám se v týdnu o většinu věcí kolem domácnosti, zatímco on pracuje. U plotny mu to nesluší.“ Druhá maminka to měla divočejší. I tatínek byl divočejší. Dobrodruh a cestovatel od ní a jejího pětiletého syna odešel, když byl dítěti rok a půl, a přestože mají dnes dobré vztahy, syna moc nevídá. „Už od začátku jsem tušila, že jestli otěhotním, budu nakonec s dítětem sama, přesto jsem ho právě s tímhle mužem chtěla. Mám práci, která mi to naštěstí umožnila, a tak jsme oba rozchod zvládli. Mám tátu Tea natolik ráda, že vím, že prostě k životu potřebuje změnu. A také jiné ženy. Kdybych ho násilím domestikovala (nehledě k tomu, že by to v jeho případě ani nešlo), zašel by. Když je tady, věnuje se malému po chlapsku, chodí spolu po kopcích, bruslí, hrajou hry na tabletu. Dají si někde párek v rohlíku, upečou si buřta nebo zajdou na svíčkovou do nejbližší restaurace. Naučila jsem se jim do toho nevstupovat a nemanipulovat realitu tak, aby bylo vždy po mém.“
Ostatní maminky muže do rodinného soužití zapojovaly o poznání víc. Považovaly to za naprosto samozřejmé a normální. Jedna se třemi malými dětmi říkala: „Tři chtěl můj muž! Je to rodinný typ, mně by stačilo jedno, tak ať se trochu snaží. Neumím si představit, že bychom nedělali věci doma napůl – on pracuje jako lékař na interně, já jsem s dětmi na mateřské, zároveň však s kamarádkou provozujeme malý internetový obchod s dětskými potřebami. Domácí práce nemáme nijak striktně rozdělené, oba moc dobře chápeme, že se třemi malými dětmi se až zas tak moc nic plánovat nedá. Když jsme spolu, tak zkrátka každý dělá to, co je momentálně potřeba – ať je to přebalování, vaření nebo čtení pohádek.“
