Jistý padesátiletý Japonec se zúčastnil meditačního semináře na Západě, kde se hovořilo mimo jiné i o lásce. Po celou dobu tiše seděl a poslouchal. Na konci semináře, když si učinil představu o tom, jak na Západě vidíme lásku, se postavil a řekl: „Vy tady na Západě si myslíte, že se vdáváte a ženíte z lásky. My v Japonsku se bereme s nadějí, že se nám někdy do konce života podaří objevit, co láska je. Já jsem plně přijmul svou ženu po patnácti letech.“ Odmlčel se a dodal: „Po pouhých patnácti letech! Takové jsem měl štěstí!“
Afrodita – krásná a záludná
Mluvit o lásce v Česku je trochu nešikovné, protože slovo „láska“ má v češtině vysokou míru inflace. Používáme toto slovo pro vyjádření mnoha různých stavů, nálad a vztahů a některé z nich mohou mít dokonce velmi nelaskavou podobu.
Staří Řekové byli v tomto směru chytřejší a jejich jazyk oplýval celou škálou výrazů (např. eros, filia, agapé...), které se do češtiny poněkud lenivě často překládají slovem láska, ale ve skutečnosti popisují buď různé stupně lásky nebo různé druhy spolubytí.
Dokonce i v řecké mytologii se odráží jejich hluboké pochopení psychických hnutí v člověku, protože bohyně lásky Afrodita byla nejen okouzlující, krásná a neodolatelná, ale také (právě proto) někdy záludná a nebezpečná. Do Afroditina hájemství patřili: Eros, Filia a Agapé.
To, čemu na Západě často říkáme láska, je pro staré Řeky eros – přitažlivost pramenící ze silné touhy. A tato touha někdy opravdu může být tak silná, že člověka na chvíli pohltí a zaslepí. Vztahy postavené výhradně na erosu nemají velkou šanci na výdrž, ale jejich začátky mohou být nejintenzivnější ze všech. Eros je ze své podstaty sobecký – stojí na naší touze a pointou touhy je, že něco chce. Pokud člověk posedlý erosem něco druhému nabízí, je to většinou proto, aby zanedlouho něco mnohem lepšího dostal.
