23. února 2014
Kluci nepláčou. Bojovníci také ne. Jenže co když se pod tíhou takových předsudků jednou zhroutí?
1 / 2

Moje babička Jarmilka, přestože nebyla žádná psychoterapeutka, ale prodavačka vlny, měla dobrou intuici. Selský rozum, ženský cit, plus zkušenosti ze třech manželství. Zatímco všichni mému staršímu bratrovi zakazovali brečet, když se mu něco stalo, protože to není mužné, ona říkala. „Blbost. Slz se neboj. Jen se s nimi schovej do pokoje, zavři se na klíč a breč. Se slzami vypustíš ďáblíky z těla a zítra tě nebudou otravovat…“ Dnes by ji za to leckterý osvícenější psychoterapeut nebo psycholog pochválil…

Opravdu, ještě donedávna bylo téměř jasným výchovným pravidlem, že kluci opravdu nepláčou. Emocionálnější bytosti jsou přece ženy! Holky mohou fňukat, brečet, hroutit se, když vztahy nevycházejí podle jejich představ, a hodiny a hodiny s kamarádkou sedět a stále dokola probírat, proč a nač se jim to či ono děje… Archetypy. Jistě. Jenže když se pak podíváte kolem sebe pozorněji a odhlédnete od abstraktních a zajetých představ, uvidíte něco úplně jiného. Že svět není černobílý. A ten dnešní už vůbec ne. 

Časy se mění
Naše dlouholetá známá a spolupracovnice Magdalena má muže. Už pět let. Tim. Je to Američan. Doma v Houstonu se od dětství intenzivně věnoval americkému fotbalu, dnes ho hraje a trénuje tady v Česku. Chlap. Metr devadesát osm, hodně přes sto kilo. Ramena jako Arnold zamlada. Na hřišti řve na své svěřence, při hře do toho tvrdě šlape. Jenže tohoto skoro dvoumetrového, mohutně osvaleného tvora jsem viděla plakat. Štkal jako malé dítě. Byl stočený do klubíčka na gauči a mezi vzlyky vyčítal Magdaleně, že ho vůbec nemiluje. Že se mu nevěnuje a že když už mají trošku času pro sebe, tráví ho s jejich dvěma dětmi. Ano, i tento argument pronesl. Soutěživost má Tim asi v krvi – vyber si, kdo s koho, kdo má zlatou, děti, nebo já? Celá scéna nápadně připomínala to, co za normálních okolností provozují ženy. Chápala jsem Magdalenu, když mi pak smutně říkala: „Už chápeš, proč je pro mě poslední dobou těžký s ním spát, viď? Chci souložit s chlapem, ne s ufňukaným dítětem…“

Tim však není žádnou výjimkou. Muži se nám hroutí. Tu mi řekne nějaká maminka tří dětí ve školce: „Manžel dnes zase nešel do práce. Má už týden depresi. Fňuká pořád cosi o nesmyslnosti bytí a nic s ním není. Dovolenou u moře jsme tedy odpískali…“ Nebo jiná blízká žena: „Muž mi včera, představ si, řekl, že jestli ho opustím, tak si něco udělá. Dvouhodinový hysterák…“ Další muži berou antidepresiva a chodí se vypovídat k psychologovi. Jeden z terapeutů, který se specializuje na mužskou psychiku, mi prozradil, že přibývá mužů, kteří mluví ochotně a sami – to znamená, že se hned v ordinaci otevřou. Někdy jsou prý ty jejich litanie nekonečné…

1 / 2