Tvrdit v dnešní době (kdy je internet zcela přehlcen pornem, z něhož jasně vyplývá, že ženy nemyslí na nic jiného než na to, aby je nějaký jim zcela neznámý hřebec, s prominutím, ojel – a vzal si k tomu hromadu kamarádů), že se někdo bojí užít si sex, je poněkud nevěrohodné. Jenže začněte se žen ptát, jak moc je sex opravdu baví, jak moc se na něj těší, jak často to jsou ony, kdo ho iniciují, jak moc je jejich partner skutečně dokáže uspokojit...
A zjistíte, že mnoho žen má k sexu minimálně ambivalentní vztah. Ano, sex mají rády, ale přály by si to celé jinak, než jak to většinou dopadne. Ne, nesní o jiném partnerovi, než kterého mají doma, jen kdyby jim víc rozuměl. Sex jim nepřipadá jako dobrodružství nebo jako extatické setkání, ale jako povinnost. To, co dříve považovaly za své vlastní erotické vzrušení, se ukázalo být vlastně počáteční charitou, laskavostí muži, se kterým chtěly žít a která jim přerostla přes hlavu. Mnoho žen se totiž nikdy nedokáže skutečně oddat erotickým radovánkám pro své vlastní potěšení. Jejich sexualita byla a je postavená na úkolu potěšit někoho jiného, ať už proto, že si samy sebe potěšit netroufly, nevěřily, že by si to zasloužily nebo ani nevěděly, že něco takového existuje. Strach ze sexu prostupuje jejich životy, přestože sex provozují třeba denně.
Jediný moment
Klára leží v posteli se skvělým mužem – mužem, kterého si jednoho dne vezme za manžela. Jsou zamilovaní a jsou spolu na dovolené v Provence, v pronajatém domě s francouzskými okny. Je neděle ráno a do postele proniká otevřeným oknem šifonovými béžovými závěsy paprsek světla. Společně si udělali snídani a vzali si ji do postele – smažená vajíčka, čerstvé croissanty, pro které muž doběhl do obchůdku ve vsi, čerstvý pomerančový džus a dokonale vonící káva. Teď leží v peřinách, snídají a čtou si noviny.
Když odloží talíře a noviny, muž pohledí Kláře hluboce do očí, usměje se a políbí ji s něžností, která Klárou doslova otřese. Skoro se jí chce zapříst jako rozmazlené kočičce. Jenže místo zapředení, místo toho, aby reagovala něčím podobně nabitým, pocítí strach, který ji paralyzuje, takže nedokáže nic říct ani udělat. Kostrbatě se usměje. Sama to nechápe. Tohoto muže dobře zná, spali spolu mnohokrát, navíc situace je naprosto dokonalá. Tak proč se nedokáže oddat momentu jen proto, že byl intenzivnější než všechny dosavadní? Proč raději sama sebe zarazila, než aby se vydala naproti potěšení do neznámých končin?
