29. listopadu 2010
Se smrtí milovaného člověka není snadné se smířit. Říká se, že čas vše vyléčí, ovšem v případě Petry (38) je bolest ze ztráty dcerky nekonečná. Za její ztrátu totiž viní sebe samu.
1 / 2

Petra měla odmala ráda plavání. Na školních kurzech vždy vynikala, a tak rodiče kývli na její prosby, aby svému koníčku věnovala více času. Brzy se začala účastnit i různých závo­dů a během pár let si nedokázala život bez svého oblíbeného sportu ani představit. Sen o plavecké kariéře se však rozplynul, když u ní lékaři objevili srdeční arytmii. „Lítali jsme nějakou dobu po doktorech, ale konečný verdikt doktorů zněl jasně. Plavání jsem se musela vzdát. Bylo mi osmnáct a myslela jsem, že mi právě skončil život,“ zasmuší se nad vzpomínkou. Petra byla přesvědčena, že ji v životě nemůže potkat nic horšího, ovšem opravdové neštěstí přišlo o několik let později.

Velké zklamání

Neuplynuly ani tři roky a Petra se pyšnila zakulaceným bříškem. Očekávání miminka ji opět nabilo pozitivní energií a ona věřila, že na ni čekají už jen šťastné okamžiky strávené s manželem a jejich prvním potomkem. „Když se Ivanka narodila, byla jsem si jistá, že nikdy nebudu potřebovat víc než svou rodinu, nic mi nechybělo.“

Na okamžik spatřím v jejích očích záblesk štěstí. Petra vypráví o prvních momentech strávených s dcerkou a o tom, jak se těšila, až malá povyroste a bude se moct věnovat plavání, tedy koníčku, kterého se před lety musela sama vzdát. „Těšila jsem se, že jí budu pomáhat, radit a taky vyprávět o mých úspěších,“ dodá po chvíli a v jejím náhle ztišeném hlase je cítit obrovský smutek. Přesto pokračuje ve vyprávění. Jen její nepřítomný pohled prozrazuje, jak hlubo­ko se v myšlenkách vrací do doby, kdy byla naposledy opravdu šťastná. S Ivankou chodila do bazénu už odmalin­ka. „Vodu měla vždycky moc ráda. Nemohla jsem se dočkat, až bude starší a já jí předám svůj dávný sen,“ vzpomíná.

V pěti letech ji přihlásila na soukromé hodiny plavání a s hrdostí ji pravidelně chodila sledovat. Po několika týdnech však sport přestal dcerku bavit. Netrvalo dlouho a začala maminku přemlouvat, aby jí dovolila plavání nechat a mohla chodit na gymnastiku jako její kamarádka ze školky. „Byla jsem hrozně zklamaná, vždycky když se zmínila o tom, že plavat už nechce, rozčílilo mě to. Nemohla jsem se znovu vzdát svého snu. Ivanka tedy ve sportu pokračovala nedobrovolně,“ přiznává Petra, jež si v té době vůbec neuvědomovala svou sobeckost ani fakt, že začíná idylickou rodinku hnát do záhuby.

1 / 2