27. listopadu 2010
Klára podstoupila chemoterapii, ale na uzdravení měla jen desetiprocentní naději. Zvrat v léčbě rakoviny nastal až poté, co objevila záhadné kruhy v obilí.
1 / 2

Bylo jí rovných pětadvacet, když si nahmatala bulku v podpaží. Občas se jí tam dělávala, když měla angínu. Lékař ji vždy uklidnil, že je to jen mízní uzlina a nemusí se ničeho obávat. Tentokrát to však bylo jiné. Bulka byla hrbolatá, nešlo s ní hýbat a jako by prorůstala do okolní kůže. Kláru nic nebolelo, a tak na celou věc zapomněla. Kdo by si dělal starosti s nějakým nepovedeným ‚beďarem‘! Když po několika měsících pocítila podivné pnutí a tahá­ní, vzpomněla si a pořádně se prozkoumala v zrcadle. Bulka se rozšířila a zmohutněla. Kůže nad ní vypadala jako scvrklý pomeranč. Klára podvědomě vytušila, že je zle. Hned druhý den pospíchala k lékaři a domů se už vrátila jen pro věci do nemocnice… „Ani jsem si nestihla v kni­hovně vypůjčit zásobu detektivek, abych se v nemocnici nenudila, jaký to byl spěch!“ směje se Klára, ale tehdy jí do smíchu vůbec nebylo. Tušila, že má rakovinu, ale nevěděla, v jakém rozsahu a jak je to vážné.

Měla jsem metastázy v mozku

„Ta nejhorší zpráva na mě teprve čekala. Nejen, že bulka byla zhoubná a v pokročilém stádiu, měla jsem metastázy v játrech a možná i jinde po těle…“ konstatuje s napros­tým klidem Klára a hned pokračuje: „Po operaci následovalo ozařování a potom chemoterapie. Bylo mi vážně zle. Příšerně! Zvracela jsem a bolela mě snad každá kost v těle. A že jich je hodně!“ Klára byla konečně propuštěna domů, kde měla čekat na výsledek kontrolních vyšetře­ní. Ke zklamání všech byl nad očekávání špatný. Bulku sice odstranili a metastázy v ját­rech se zmenšily, jenže další se objevily v místech, kde je nikdo nečekal. V mozku a na­víc v takových jeho částech, kde se nedaly operovat…

„Lékař mi všechno ukázal na snímcích i na barevném 3D modelu. Chtěla jsem vědět, jakou mám šanci, a dostala jsem jen 10 %. To není moc, co? Prostě mi zbývalo doufat jen v zázrak…“ krčí Klára rame­ny a dodává: „A ten zázrak, divte se, oprav­du přišel!“ Že po lékařově verdiktu byla Klára úplně na dně, asi není nutné zdůrazňovat. Nejdřív tomu všemu nechtěla vůbec uvěřit. Třeba se spletli, říkala si. Pak dostala vztek. Na vše­chno a všechny. Proč zrovna já? ptala se a nedokázala zadržet pláč. Nechtěla umřít tak mladá. Vždyť ještě nebyla ani pořádně zamilovaná! Nakonec začala Klára chodit na dlouhé procházky. Snad aby se úplně nezbláznila. Byla zesláblá a musela každou chvíli zastavit a odpočinout si, ale i tak se okruh zvětšoval, až nakonec dokázala ujít za odpoledne i několik kilometrů.

1 / 2