Bylo jí rovných pětadvacet, když si nahmatala bulku v podpaží. Občas se jí tam dělávala, když měla angínu. Lékař ji vždy uklidnil, že je to jen mízní uzlina a nemusí se ničeho obávat. Tentokrát to však bylo jiné. Bulka byla hrbolatá, nešlo s ní hýbat a jako by prorůstala do okolní kůže. Kláru nic nebolelo, a tak na celou věc zapomněla. Kdo by si dělal starosti s nějakým nepovedeným ‚beďarem‘! Když po několika měsících pocítila podivné pnutí a tahání, vzpomněla si a pořádně se prozkoumala v zrcadle. Bulka se rozšířila a zmohutněla. Kůže nad ní vypadala jako scvrklý pomeranč. Klára podvědomě vytušila, že je zle. Hned druhý den pospíchala k lékaři a domů se už vrátila jen pro věci do nemocnice… „Ani jsem si nestihla v knihovně vypůjčit zásobu detektivek, abych se v nemocnici nenudila, jaký to byl spěch!“ směje se Klára, ale tehdy jí do smíchu vůbec nebylo. Tušila, že má rakovinu, ale nevěděla, v jakém rozsahu a jak je to vážné.
Měla jsem metastázy v mozku
„Ta nejhorší zpráva na mě teprve čekala. Nejen, že bulka byla zhoubná a v pokročilém stádiu, měla jsem metastázy v játrech a možná i jinde po těle…“ konstatuje s naprostým klidem Klára a hned pokračuje: „Po operaci následovalo ozařování a potom chemoterapie. Bylo mi vážně zle. Příšerně! Zvracela jsem a bolela mě snad každá kost v těle. A že jich je hodně!“ Klára byla konečně propuštěna domů, kde měla čekat na výsledek kontrolních vyšetření. Ke zklamání všech byl nad očekávání špatný. Bulku sice odstranili a metastázy v játrech se zmenšily, jenže další se objevily v místech, kde je nikdo nečekal. V mozku a navíc v takových jeho částech, kde se nedaly operovat…
„Lékař mi všechno ukázal na snímcích i na barevném 3D modelu. Chtěla jsem vědět, jakou mám šanci, a dostala jsem jen 10 %. To není moc, co? Prostě mi zbývalo doufat jen v zázrak…“ krčí Klára rameny a dodává: „A ten zázrak, divte se, opravdu přišel!“ Že po lékařově verdiktu byla Klára úplně na dně, asi není nutné zdůrazňovat. Nejdřív tomu všemu nechtěla vůbec uvěřit. Třeba se spletli, říkala si. Pak dostala vztek. Na všechno a všechny. Proč zrovna já? ptala se a nedokázala zadržet pláč. Nechtěla umřít tak mladá. Vždyť ještě nebyla ani pořádně zamilovaná! Nakonec začala Klára chodit na dlouhé procházky. Snad aby se úplně nezbláznila. Byla zesláblá a musela každou chvíli zastavit a odpočinout si, ale i tak se okruh zvětšoval, až nakonec dokázala ujít za odpoledne i několik kilometrů.
