Mužská a ženská sexualita se liší – takový byl aspoň úzus až do nedávna. Jenže pak se objevily výzkumy, které ukazovaly, že ženské sexuální chování je mnohem více podmíněno společenskými a kulturními normami než mužské. Jinými slovy, když nastavíte společenskou laťku tak, že nadržená žena rovná se hříšná žena, většina žen prostě jen poslušně kývne „Dobrá“ a začne se podle toho nejen chovat, ale i cítit. Zkuste dát stejné omezení mužům a většina z nich se ušklíbne „To určitě“ a někteří vám u toho ještě dají „po čumáku“, aby vás podobně hloupé nápady napříště přešly.
Jak se měří chuť na sex?
Autoři výše uvedeného výzkumu tehdy přišli i s odpovědí na to, proč jsou ženy společensky snadněji ovlivnitelné: Prostě jsou méně nadržené! Jejich sex drive je slabší než mužský a dá se tedy snáze držet pod kontrolou. Vydat se společenským normám je pro ženy zkrátka jednodušší.
Možná by tento výzkum přešel bez valného povšimnutí, kdyby nebyl publikován v pro-feministicky laděné době. Tak se ho totiž zmocnila vlna názorů, které měly za účel proměnit společenský pohled na postavení žen ve světě, na to, jak jsou ženy viděny a chápány. A sexualita byla jedním z nejintenzivnějších bojišť.
Tvrzení, že ženy nejsou tak mocně svazovány sexuální touhou jako muži, bylo považováno za nechutný stereotyp šovinistického světa. Akademici, psychologové, sexuální terapeuti i právníci začali ve svých praxích pracovat s postojem, že ženský sex drive je úplně stejný jako mužský, jakoby to byla hotová věc. Až si jeden z nich, psycholog Roy Baumeister, všiml, že něco v tomto názoru tak úplně neodpovídá jeho životním zkušenostem. Ať se podíval, kam se podíval, v drtivé většině situací bylo prostě jasné, že mezi mužským a ženským přístupem k sexualitě prostě existují rozdíly. Ať se zeptal, koho se zeptal, zkušenost byla vždy podobná – muži se prostě v něčem chovají sexuálně jinak. Bez vědeckého důkazu své vcelku prostinké pozorování nemohl publikovat. A tak se rozhodl, že se pokusí sexuální apetit změřit. Jak se ale taková chuť na sex měří?
