25. září 2013
 | 
Foto: Shutterstock
Co váš přítel asi dělá, když vy u toho zrovna nejste? Jeden chlapský sólový víkend zrekapituloval osamělý muž Dalibor.
1 / 3

Tak pa, miláčku, v neděli jsem zase u tebe. Nezlob tady a hezky se starej o Chanelku. Vyslechl pokyny, mlask a cvak. Dveře přirazily k futrům a odstartovaly sólový víkend. Je fajn mít doma holku jako Milada, ale občas ji doma nemít možná taky nemusí být na škodu, to se ještě uvidí. Hnědá pudlice Chanel k němu tázavě zvedla dva oříšky: „Bluf.“ „Neboj, košťátko, se mnou jsi v bezpečí.“ Přešel k oknu a pozoroval, jak Milada sedá do auta a při výjezdu míjí nárazník sousedovy felicie o zlomek milimetru. Ze zvyku se mu trochu stáhlo břicho, ale vůbec se nezlobil. Rodinná oslava tak daleko a on na ni nemusí, nemusí, nemusí!

„Jooo!“ zkusil si zařvat jako na hokeji a sjet v ponožce do rockerského pokleku. „Jau!!! Kruci!“ Klid, akorát tříska. Kdepak asi bude jehla, sakra? V šití, jasně. A kde je šití? „Miláčku, prosím tě, kde máme… Dík a nevybourej se.“ Dřívko je venku, teď dezinfekce. Kde asi…, ne, podruhý už volat nemůže. Vodkou nebude plýtvat, to je blbost. Ale koupelna, plný police parfémů! Doskákal před zrcadlo a začal zkoumat lahvičky. Ta bachratá voní jak mrkvovej salát. Dior? No nazdar. Tahle vypadá dobře, taková tmavá, připomíná jodovou tinkturu. Vzal skleněnou tyčinku, namočil ji do roztoku v broušeném flakonu a přitiskl na ranku. Sssss. Pálí to jako svině. Cítí nejasný pocit vítězství nad ženským voňavkářským průmyslem. Nakonec je to akorát líh s kořením, ne? Skleněná tyčinka putuje zpátky do hrdla a na nohu. Voní hezky, i na tu dálku. Do koupelny se přišourala Chanel a zavětřila: „Bluf.“

Tak co tu máme dál. Krém proti vráskám? Tak malej? Odolal pokušení vyškrábnout obsah minimističky ukazováčkem, použil jen tři bílé bobky na tváře a čelo a prudce je rozmazal, jako kdyby se ráno myl u pumpy. Detailní pohled do zrcadla dokazuje, že vrásky nemizí. „Celý je to podvod,“ vmetl zarudlému odrazu v zrcadle a vydal se k lednici. Salámy a sýry ven, v papíru. Talířky, kašlu na vás. Ukrojil si dřevorubeckou porci chleba a uvažoval, co dál. Na kolenou ucítil psí packu a ovanul ho Chanelin dech. „Salámek, to od paničky nedostaneš? Tak tumáš.“ Lednice vydává další lahody. „Ty žereš i pralinky? Nebude ti blbě? Tak dost a na ten zbytek nesahej, jasný?“ Fajn, s pejskem jsme si pohráli, tak co teď? Mohl by pozvat pár kámošů na poker. Po pátém vytočeném čísle mu došlo, že teď už nikoho nesežene, tohle debilní plánování. Proč lidi neumějí improvizovat? Stejně už je devět. Takže pivo a playstation. „Haló? Dobrý. Nikam nejdu, budu si číst. Cože? Nikoho tu nemám. Jasně, dostala nažrat. Pozdravuj. A ty neštěkej! Ne, to nebylo na tebe.“ Z útoku na základnu pouštních povstalců ho vyrušily dávivé zvuky z předsíně. „No to ti pěkně děkuju, Chanel. Můžeš mi vysvětlit, kdes sežrala ten staniol a proč ho vůbec žereš?“ „Bluf.“

1 / 3