17. září 2013
Někdy člověk drží celá léta. Říká si, že skřípající vztah přece stojí za to kvůli dětem slepovat. Jenže pak se přiblíží moment, kdy přece jen odejdete...
1 / 3

Bod zlomu první: Impulz z podvědomí
Adéla si pamatuje, kdy Stelu počali. Bylo to přesně před sedmi lety. Znali se tehdy pár měsíců. Tajně přelezli plot Strahovského kláštera. Lodičky hodila do trávy. Napíchla se na cosi a krvácela jí pata. V zápalu vášně to nevnímala. Sedla si na něj obkročmo na nízké zídce a milovali se. Svítily hvězdy. Jiří se jí díval do očí a ona věděla, že se jí pohledem ptá, jestli v ní může zůstat. Nikdy to tak předtím nedělali. Dávali si pozor. Bylo jí třiadvacet, studovala a připadala si na mimino mladá. Dnes si na něj připadala akorát. Na jeho tichou, nevyslovenou otázku  odpověděla: „Ano…“

Ze začátku prožívali krásné časy. Jak Stela rostla, oni dva si procházeli tím, čím miliony pozemských dvojic. Vášeň se vytrácela, jeden na druhém si začali všímat chyb. Když byly Stele čtyři roky, poprvé se rozhodli, že se rozejdou. Po týdnu se k ní vrátil. A tak pořád dokola. Jí vadilo, že je na všechno sama. Chtěla,  aby měl pořádnou práci a nežil jen z nárazových příjmů barového kytaristy. On měl svoji partu kamarádů, ona chtěla, aby s nimi jezdil na výlety. Hádali se. Rozcházeli a scházeli. I když ji štval, velká část její duše nikdy ty rozchody nebrala vážně. Jako když říkáte dítěti, aby ze žertu ve vodě nevolalo o pomoc, protože když pak bude opravdu zle, každý si bude myslet, že si zase jen tak hraje.  Vždycky ho vzala zpátky. Tak to šlo pár let. I v partnerské poradně byli – snažila se ale spíš ona, on tam byl v roli toho „vtaženého“.

A stalo se jednoho dne, že se on zamiloval. Do jisté devatenáctky. Vykopla ho. Poprvé to myslela velmi vážně. Byt byl její. Ať si jde, kam chce. Jenže po několika dnech začalo peklo. Stela brečela a chtěla tátu. Chtěla ho doma. Vysvětlovala jí, proč to nejde. Bylo jí sedm. Byla velká holka. On jí volal. Že prý je s milenkou konec. Chtěl domů. Donesl jí kytky. To udělal naposledy, když jestě nemeli dítě… Týden se choval perfektně. Rozhodla se, že mu dá ještě šanci. Kvůli Stele. Kvůli nim všem. Zdál se jí tu noc zvláštní sen. Seděla se Stelou v obrovském rudém autě, které se řítilo serpentinami. Uvědomila si, že auto jede, ale nikdo ho neřídí. Zrychlovalo a ona propadla panice. Věděla, že když teď nic neudělá, spadnou ze srázu a rozsekají se obě na cimprcampr. Tak chytila volant a tempo snu se změnilo, zklidnilo. Otáčela volantem a auto pomalu a bezpečně projíždělo zatáčkami. Ráno se probudila s pocitem, který nevěděla, jak nazvat.

Poprvé v životě mu dala opravdové ultimátum. Poprvé to myslela vážně. S milenkou už se nikdy nebude vídat, najde si pořádnou práci a stane se z puberťáka mužem. Vše odkýval. Nicméně s milenkou se opět za tři týdny sešel. Když se to dozvěděla, opustila ho doopravdy. Její psychika byla po tom snu jiná. Pochopila, že on se nechce změnit a že jeho hodnoty a vnímání rodiny jsou natolik rozdílné, že to fungovat zkrátka nemůže. Rozešli se doopravdy. I když to bolelo, jejich rozchod nebyl násilným roztržením. Dal by se přirovnat k okamžiku, kdy se zralý plod oddělí od stonku, protože přišel jeho čas, uzrál. Dnes, tři roky po rozchodu, má druhé dítě – s novým mužem. Se společnými výlety i hodnotami v partnerství. A on nakonec také vypadá spokojeně. Má svobodu, kytaru, nikdo ho nenutí, aby dospíval v muže. Stelu si bere, když se dohodnou. Dohodnout se ti dva naštěstí umí. Protože spolu zažili hodně hezkého, mají dítě a dobrou vůli. 

1 / 3