27. srpna 2013
Ona je tak úžasná a on tak skvělý! Je jich zkrátka škoda pro každého a pro všechny! Jistě jen proto jsou oba sami. A běda tomu, kdo tvrdí něco jiného!
1 / 3

Pozorovala jsem Petra, jak si přes hlavu přetáhl nové značkové polo, frajersky si zvedl límeček a zálibně se prohlížel ze všech stran. „Sekne mi, že?“ zeptal se, aniž by ze svého obrazu v zrcadle spustil oči. Odpovědí si přitom byl stejně už dávno jistý.

Ta situace celkem věrně kopírovala slavnou pověst o krasavci Narcisovi, který se zamiloval do svého odrazu na vodní hladině. Můj kamarád Petr (32) ale v hlubinách své neopětované sebelásky nakonec neutonul, naopak. Ani dnes se neobdivuje a nemiluje o nic méně. Ženy se po jeho boku střídají jako na běžícím pásu. Žádný div, nároky nemá zrovna skromné. „Musí mít skvělou postavu, krásné dlouhé nohy a neměla by to být žádná trpaslice! Musí mít půvabný obličej a hezkou pleť a luxusní vkus v oblékání,“ vykresluje Petr svůj ženský ideál.

Jako dokonale pěstěný metrosexuál razí heslo: Když můžu být krásný já, proč ne ona? Zakotvit na delší dobu po jeho boku, to si ale žádá mnohem více než jen vzhled modelky a pečlivě vyladěnou image. Partnerka je otázkou jeho vlastní reprezentace. Na tom není nic tak zvláštního, dalo by se říct. Konec konců, který muž se ve společnosti nebude raději ukazovat se ženou vzbuzující závistivé pohledy namísto šedé myšky a obrýlené intelektuálky? Problém nastává ve chvíli, kdy důraz na ‚obal‘, vlastní i partnerčin, převyšuje vše ostatní. Tehdy už se dá jen stěží mluvit o neskromnosti a povrchnosti. Na scénu přichází narcismus, porucha osobnosti. Být přitom označen za narcise, ať už v nadsázce nebo v žertu, je nelichotivá urážka, buď jak buď. Jinými slovy, půvabná květina, ošklivá vlastnost.

Když se nedostaví úspěch
A přestože se narcismus všeobecně považuje za doménu mužů, svoje četné zástupce má u obou pohlaví. Odborníci se nicméně shodují v tom, že se u mužů projevuje výrazněji. Zatímco u žen se fintivost, líčení a péče o sebe považují za přirozené, metrosexuály si bez sklonu k narcismu umí představit jen málokdo. Není se čemu divit, současný diktát dokonale promyšlené značkové image coby známky úspěchu i vyšší společenské ligy dělá své. Nabízí se otázka, proč se na narcisty pohlíží s opovržením. Není spíš jejich sebeláska k smíchu? Zcela jistě ano, pakliže ovšem zůstane za hranicí osobní adorace. Zahleděnost kamaráda Petra do vlastní krásy by se dala jen stěží označit za nebezpečnou. Jeho občasné samolichocení některých svých tělesných partií už sice obrátilo nejedny oči v sloup, ale nikomu ještě nezpůsobilo závažnou psychickou újmu.

Kdyby ovšem narcisti pouze polehávali u studánek a kochali se vlastním obrazem, bylo by to s nimi příliš snadné a lidstvo by bylo v bezpečí. Smutným faktem ovšem je, že narcismus, který se rozbují v plné formě, se stává zákeřnou psychickou poruchou, jež negativně působí jak na jejího nositele, tak na jeho okolí. Řeč přitom nemusí být jenom o tak výrazných exemplářích, jako byl například Adolf Hitler. Po světě chodí dva typy narcistů. Ti, kteří v životě uspějí, a pak ti druzí. Narcisty, kteří v životě dosáhnou toho, co chtějí, je možné ignorovat. Svět je přesvědčí o jejich výjimečnosti, to jim stačí. Pochlebovačů a obdivovatelů mají konečně víc než dost. Případné odpůrce proto mohou snadno odstranit. To osud neúspěšného narcise je mnohem smutnější. Zatímco pro jiné je neúspěch a prohra i způsob, jak poznat sami sebe a získat novou sílu k boji s nepřízní osudu, pro narcise je to hotová tragédie. Zmítá se mezi zdrcujícími pocity, že ho svět nechápe, a pochybnostmi o tom, jestli jsou obvinění druhých oprávněná. Pod krásnou slupkou, na které tolik lpí, je jen pusto a prázdno…

1 / 3