Chtěla vydat jen jednu knihu - Alexandra Potter
Vždycky jste chtěla být spisovatelkou?
Ano, vždycky, už od dob, kdy jsem byla malá holka. Psávala jsem příběhy a kraťoučké romány, už když mi bylo devět let. Pak jsem šla studovat anglickou literaturu a začala psát do časopisů.
Pracovala jste v Cosmopolitanu nebo Elle, jak jste se dostala k psaní románů?
Jednou jsem v časopise našla článek o mladých autorech, všem bylo pod třicet let. Bylo to o tom, jak začali psát a jak vydali svůj první román. Přečetla jsem si jejich příběh a rady a řekla si: To taky zvládnu! Tak jsem napsala tři kapitoly a poslala je agentce.
A napadlo vás někdy, že budou vaše romány tak úspěšné?
To jsem si vůbec nedokázala představit. Snila jsem o tom, že vydám jednu knihu, ale teď jsem dokončila už svoji desátou! Je to úžasné a cítím, že mám vážně štěstí!
Proč si myslíte, že jste uspěla?
Je za tím víc. Jednak jsem měla opravdu štěstí, jednak vytvářím hrdinky, se kterými se čtenářky dokážou identifikovat, a také příběhy, které umějí pobavit a máte z nich dobrý pocit.
Co musí kniha mít, aby se z ní stal bestseller?
Spoustu věcí! Potřebuje plno publicity, veřejnost se přece musí dozvědět, že vůbec existuje. Nutná je skvělá obálka, marketingová kampaň a vydavatel. Nejvíc ze všeho ale musí mít perfektní příběh!
Bylo těžké najít vydavatele pro váš první román?
Měla jsem výhodu, že už tehdy jsem měla agentku a ta hned, jak jsem knihu dokončila, ji poslala spoustě vydavatelů. Dvěma se opravdu líbila a vypukla o ni válka. Bylo to úžasné, nemohla jsem tomu ani uvěřit. Vzala jsem nejvyšší nabídku a podepsala smlouvu na dvě knihy.
Jak dlouho na jedné knize pracujete?
Mezi vydáním dvou románů mívám osmnáct měsíců, ale první tři strávím editací toho předchozího a další tři na dovolené a přemýšlením o novém příběhu. Až pak začnu psát. Trvá zhruba rok, než vznikne první verze. Je to těžká práce!
Co máte na své práci nejradši?
Miluji to, že můžu využívat svoji fantazii. Ráda vytvářím postavy a zápletky, motám všechno dohromady do příběhu, který pak čtenáře rozesměje nebo rozpláče. Ale nejvíc ze všeho si užívám cestování a přípravu knih.
Kde berete inspiraci?
Nápady mám odevšad. Od svých přátel, ze zpráv, snů... Ale bývá těžké pořád vymýšlet něco nového. I proto je důležité brát si volno. Když dokončíte jednu knihu, cítíte se vyhořelí a chvíli trvá, než si dobijete baterky.
O kom a o čem píšete? Mají vaše knihy něco společného?
Píši o holkách od vedle, dívkách, jako jste i vy a já, které mají stejné každodenní problémy. Myslím, že mé knížky mají společnou touhu vést jiný život, aby se stalo něco úžasného, najít pravou lásku a zažít happy-end. Není to snad to, co chceme?
Najdeme ve vaší tvorbě i nějaké autobiografické prvky?
Moje knihy jsou velmi osobní. Můj první román, Co nového, kočičko?, je napůl autobiografický. Všichni vám vždycky říkají, ať píšete o něčem, co znáte, tak se zaměřuji na to, co je důležité pro mě a pro můj život. Ale věci přitom hodně měním, není to skutečný život!
Jak vypadá takový běžný den spisovatelky?
Pracuji jako každý jiný. Vstanu, vyřídím papírování, odpovím na e-maily a kolem desáté začnu psát. Většinou mám tak hodinu na oběd a pracuji do sedmi večer. Když se blíží uzávěrka, píši i o víkendech a po večerech, takže plno hodin
Dokážete se stále soustředit, nebo musíte počkat na správný moment?
Někdy je pro mě hodně těžké se koncentrovat. Snadno se vyruším, takže zkouším spoustu věcí – nosím sluchátka nebo špunty do uší. Někdy pracuji přes noc, kdy mě okolí méně ruší. Ale ano, někdy se soustředěním bojuji. Hodně důležité je vypnout internet. To je pro spisovatele snad ta nejhorší věc.
Míváte tvůrčí krize? Jak je pak zvládáte?
Mám je pořád! Když to přijde, zkouším různé věci. Jdu nakupovat, čtu si, napustím si vanu a nebo cvičím. Když se pak vrátím k počítači, vždy doufám, že budu mít čistou hlavu.
Jak byste v několika větách popsala svůj poslední román S tebou už nikdy?
Je to příběh dvou lidí – Lucy a Nata, kteří se políbí v Benátkách pod Mostem vzdechů. Podle pověsti pak spolu zůstanou do konce života a nic je nerozdělí. Po deseti letech se potkají, osud je svede zpátky k sobě. Nejdřív je to skvělé, ale když se pak snaží rozejít, zjistí, že nemohou. Legenda je stále přitahuje k sobě... Až si položí otázku – je ta pověst požehnáním, nebo prokletím?
Máte sama čas na čtení?
Moc času nemám, mám plno práce s psaním, ale když si nějaké volno udělám, ráda čtu autobiografie. Teď jsem četla tu od Roda Stewarta a byla skvělá!
Čtete raději klasické papírové knihy nebo ty elektronické? Co si o tomhle trendu myslíte?
Čtu staré dobré knihy. Mám je radši než e-knihy, ale rozumím tomu, proč je lidé kupují. Cestování je s nimi jednodušší. Jsem ale hlavně šťastná, že lidé čtou!
