16. srpna 2013
Býval to osudový vztah. Přešlo pár let a všechno je jinak. Je to jako s Annou Kareninou. Na začátku velké emoce a vášně, nyní pochyby a trápení. Je to přirozené?
1 / 2

Předchozí generace měly v partnerství jednu relativní výhodu. Scénář jako přes kopírák: Krátce po seznámení plány na svatbu, pak první dítě, budování společné domácnosti, druhé dítě… A dnes? S rodinou se čeká, podle statistik se ženy vdávají nejčastěji až po třicítce, muži v průměru ještě o pět let později. Nejdřív je totiž důležité vybudovat kariéru, cestovat, vyzkoušet si všechno možné, až pak začínáme hnízdit.

Přirozený harmonogram partnerství však vypadá jinak:
„O přetažených vztazích mluvíme ve dvou významech,“ říká psycholog a partnerský poradce Pavel Rataj. „Ten první je mediálně a společensky známější – jedná se o dlouhodobější partnerství většinou nesezdaného páru bez dětí či dalších závazků, kdy jeden či oba partneři nechtějí udělat další krok vedoucí k potvrzení, prohloubení, ujištění závaznosti… Obvykle to začne skřípat kolem sedmého osmého roku vztahu. Přetažený vztah v tom druhém významu je stav, kdy nesoulad není vidět na první pohled, o to zákeřnější a mnohdy i fatálnější však je. Jde o dlouhodobý vztah, možná manželství, které se nachází v krizi, je plný pochybností, odcizení, nudy, nezájmu a únavy.“ Obě tváře přechozených vztahů mají jedno společné – přestaly se vyvíjet, pulzovat. Oddálení a stereotyp je větší než blízkost a intimita.

Společné projekty
Podle odborníků netrpí přechozenými vztahy pouze životní partneři. Do krize, která se v případě vztahů bez závazků dostavuje kolem šestého roku trvání, se dostávají také firmy, společnosti či hudební skupiny. Možností, jak přechozenému vztahu předejít, jsou tzv. společné projekty. V určitých obdobích vztah potřebuje nové impulsy. Může jimi být stavba domu, budování firmy, děti. „Pokud budeme mluvit o běžném pohodlném komfortním vztahu, něco většího by se mělo stát do čtyř let, něco do osmi,“ podotýká Pavel Rataj.

„Mělo by to být něco, co vztah trochu zpevní a trochu zatíží, trochu uklidní, zaváže, prohloubí a zároveň rozruší. Partnerský vztah je o dynamických silách přibližování se a oddalování se.“ Důležitý je však podle něj i samotný začátek – hledání správného spoluhráče. Po dvou až třech letech spontánnosti a automatičnosti totiž „dojde palivo“ a partneři musejí začít pravidelně dodržovat dobrou emoční a vztahovou životosprávu. „Musejí užívat potřebné vitaminy laskavosti, dávání, dotyků, společné aktivity, blízkosti a oddálení, musejí se naučit vstupovat do světa druhého, nehodnotit ho a snažit se mu porozumět v jeho odlišnosti. Nebát se někdy pohádat a umět se udobřit. Prevencí jsou efektivní dotyky – mnoho lidí si mylně myslí, že dotyky mají být jen hezké, hřejivé a laskavé, někdy se ale partnera musíme dotknout i nepříjemně, konfliktně a možná i zraňujícně, ale důležité je, aby poměr převažoval na stranu pozitivního.“

1 / 2