3. července 2013
‚Po smrti táty nebyl můj život zrovna idylka. Stalo se mnoho strašných věcí. Není totiž úplně příjemný pocit, když vás nevlastní otec zneužívá a vlastní matka vám nevěří...‘
1 / 2

Už je to pět let, co mi zemřel táta, zůstala jsem sama jen s maminkou. Od té doby to jde s mým životem doslova z kopce. V roce 2008 vyrazil můj otec, vášnivý horolezec, na túru do Alp. Během výstupu na jeden z vrcholů se mu však přetrhlo lano a on zemřel. Když se to přihodilo, bylo mi jedenáct let, takže si to ještě celkem jasně pamatuji. Mamka probrečela celé noci. Nebylo výjimkou, že ke mně přišla a spala celou noc u mě v posteli. Trvalo to snad rok, než se z toho dokázala (alespoň částečně) dostat. Nakonec začala znovu chodit na schůzky. Myslela jsem si, že tím se můj život opět zlepší, ale mýlila jsem se…

Naprostá pohoda…
Přítel, kterého si našla, se z počátku jevil jako milý pán. Byl stejně starý jako maminka a choval se k ní opravdu hezky. Často jsem je potkávala, jak sedí doma u romantických večeří a dlouho si jen tak povídají, smějí se, nebo si pouštějí hudbu a tancují. Měla jsem na Marka smíšené názory. Líbilo se mi, že je mamka opět šťastná a veselá, nicméně on mi připadal podivný. Několikrát jsem si všimla, že se na mě tak zvláštně dívá. Jako bych byla jen věc, jen kus masa nebo otravný hmyz. Před ní se ale choval mile. Smál se, vtipkoval a vypadali jsme jako idylická rodinka. Bohužel jsem tušila, že přijde něco horšího. Na konci roku se vzali. A mně začalo peklo.

…to určitě nebude
Poté, co se vrátili ze svatební cesty, se Markův přístup ke mně naprosto změnil. Snažil se mě vychovávat, jako by byl můj táta. Byl na mě zlý, nikam mě nepouštěl a nic mi nedovoloval. Jedinou mojí útěchou a pomocí, místem, kam jsem se chodila schovat a on na mě nemohl, byl můj basketbalový klub. Tam jsem se cítila v bezpečí. Naneštěstí to zjistil. Zakázal mi i basket, takže mi zbývalo jen chodit tam hned po škole a doufat, že se to nedozví. Dozvěděl. Když jsem po jednom tréninku dorazila domů, začal na mě hroz­ně moc křičet. Maminka nebyla doma, takže jsem tomu musela čelit sama. Běžela jsem za ní, jen co dorazila domů. Nevěřila mi. Zeptala se na to Marka a ten jí naprosto klidně oznámil, že potřeboval s něčím pomoct a já na to zapomněla, takže mi to trochu vyčetl. Mamce tohle vysvětlení přišlo rozumné a dál to neřešila. Takovéhle incidenty se ale stávaly čím dál častěji.

1 / 2