Jsou věci spojené s ženstvím, které vás šokovaly, ale neměla jste o nich s kým mluvit? Několik běžných Češek promluvilo o svých nejtajnějších zkušenostech s ženstvím a alespoň na chvíli vám tak umožní setrvat v důvěrném, léčivém a ženském společenství!
Moje nejhorší zkušenost:
„Můj otec chtěl vždycky syna. Dcera pro něho byla podřadné zboží. Celé dospívání mě mlátil a vtloukal mi do hlavy, že jsem hloupá, nemožná a že kdybych se narodila jako kluk, bylo by všechno jinak. Dnes mám skvělou kariéru, červený diplom z těžké vysoké školy, ale pořád si moc nevěřím. Otec ve mně zabil radost z ženství a vybudoval nenávist k sobě samé.“
Vilma, 28 let, programátorka
„Svou ztrátu panenství jsem probrečela. Bylo mi šestnáct, věděla jsem dobře, o co jde, a svého tehdejšího přítele jsem moc milovala. Přestože ke mně byl nesmírně něžný, připadalo mi to všechno jako brutální úkon. Fyzická bolest jen předcházela zranění psychickému. Měla jsem pocit, že mi můj partner něco ukradl, že mě ponížil, a začala jsem ho nenávidět. Po nějaké době jsem se s ním rozešla.“
Helena, 27 let, moderátorka
„Jako dítě jsem v noci slýchávala (a někdy se šla i tajně podívat), jak táta křičí na mámu, bije ji, hádají se, máma brečí a pak se usmiřují sexem. Erotika mi proto připadala jako něco hnusného, za každým dotykem od chlapa jsem viděla příští násilí. Ve vztahu s mužem jsem se stavěla do nepřátelské pozice a taky jsem si hledala konfliktní typy. Až jednou, když se schylovalo k milování s mým tehdy novým partnerem, jsem si uvědomila, že se na něho těsně před sexem snažím být hnusná. Že vlastně chci, aby se se mnou hádal a bil mě, přestože násilí od muže bylo přesně to, čeho jsem se bála. On mi pověděl: ,Ale my jsme přece partneři, ne soupeři. Já si na tobě žádný mindrák léčit nepotřebuju.’ Bylo to úplné prozření a moc se mi ulevilo!“
Karina, 29 let, referentka
