Dovedete si představit, že vám nadřízený zadá další úkol těsně před koncem pracovní doby a vy ho prostě odmítnete, protože už jdete domů? Většina lidí tohle neumí. A nebudu zastírat, že já také ne. Naopak bych se označila za prototyp ochotné přikyvovačky, co se může přetrhnout, aby se s někým nedostala do konfliktu. „Jistě, tohle ještě udělám, tohle taky, nedělejte si starosti, to taky zvládnu...“ Jako bych se slyšela dnes a denně. Takže říkám veřejně dost a slibuji, že se sebou něco udělám!
Proč neumíme říkat ne?
Podle psycholožky Lucie Kolaříkové hraje svou roli i historie, kterou v sobě máme zakódovanou. „Dnes se vlastně nikomu nic nestane, když řekne ne, ale dějiny v mnoha lidech stále žijí. Strach říci ne tedy souvisí s jakýmsi imaginárním, většinou nevědomým strachem, že by se mohlo něco špatného stát,“ vysvětluje. Přitom když odmítneme někomu vyhovět, nestane se obvykle nic hrozného, maximálně se to dotyčnému nelíbí. Přitom vám se výrazně uleví!
Pokud mluvíme přímo o práci, dostává se do hry například i strach ze zklamání šéfa. Bojíme se, že odmítnutím ukážeme, že neumíme všechno, a že dokonce dostaneme výpověď. „Hlavou nám může problesknout myšlenka, že skončíme na ulici. Z minulých generací máme také vžitý strach z autorit, protože ty rozhodovaly o tom, kdo dostane další šanci a kdo už ne. Rozvíjelo se hromadné přikyvování,“ dodává psycholožka Kolaříková.
Kdy odmítnout?
Pokud dostanete úkol, který jasně překračuje vaše hranice, radí odbornice stát si za svým a odmítnout. Především se to týká situace, kdy je jen pomyšlení, že musíme něco udělat, vyčerpávající a nepředstavitelné. „Nebo pokud cítíte, že je překročena hranice vaší cti. Po mně jednou zadavatel chtěl, abych trochu zfalšovala výstupy z psychologické diagnostiky podle přání jejich šéfa. Okamžitě jsem s firmou ukončila spolupráci a šla zvracet,“ uvádí vlastní příklad Kolaříková.
