Neděle ráno. Její narozeniny. Zívá a pomalu se plíží v pyžamu do obýváku. „Sůva,“ pomyslí si ironicky na svoji adresu. Podle toho, co se zrovna odehrává v jejím nitru, už přesně tuší, co bude následovat. Je tam zvláštní druh rozmrzelosti, nesmyslnosti bytí, odporu a vnitřního napětí. Bude na něj zase hnusná, i když se bude snažit jí udělat radost sebevíc. Paradoxně – čím větší radost jí bude chtít udělat, tím víc ona bude prskat... Na stole je naklizeno. Pugét krásných růží. Svíčky a dort. S její fotkou dokonce! Zvláštní. Po téměř dvou letech po jejím boku si ještě nevšiml, že se jí máslovo-éčkové dorty hnusí a že od svých devětadvacetin už narozeniny neslaví. Zvlášť ne v tradičním duchu.
„Miláčku?! Krásný narozky. Jsi tak nádherná,“ dí on optimisticky, plný očekávání od stolu. Nic. Na druhé straně přijímače mrzuté ticho. Původně měla v plánu sebrat poslední zbytek sil na přetvářku. Úsměv, pusa, díky za dort, kousek ho třeba i sníst. Jenže ji to do vod přetvářky, do neupřímného jednání, které by vycházelo z jejího opravdového rozpoložení a mělo ospravedlnění v tom, že by jím nikoho nezranila, tak tam ji to nepustí. Nebo se tam nepustila sama? Místo přetvářky se podívala na dort. Ošklivě. Pak na něj. Prázdným pohledem. Potichu prohodila: „Nesnáším podobný narozeninový šaškárny. Ale každopádně díky. Půjdu si ještě na chvíli lehnout. Jsem unavená a mám blbou náladu.“ A odporoučela se v oblaku jeho zklamání jako můra nahoru. Přemítala, kde se v ní bere tolik krutosti. Ano, své děti nikdy nebije. I na psa je většinou laskavá. Zato na mámu i tátu umí být čas od času pěkně ohavná. Na kolegy v práci taky. A na partnery?
Jistě, nikoho nezbila, ani nekřičela. Ale není tahle plíživá zraňující forma teroru ještě horší? Ten muž objednal dort. Přivstal si, aby připravil oslavu. Vybral květiny. A těšil se, jak jim bude spolu hezky. Jenže dolů přišla místo fajn ženy černá můra. Chtělo se jí brečet.