12. dubna 2013
 | 
Foto: Shutterstock
Štěstí není něco, s čím se narodíte. Musíte se ho naučit – podobně jako třeba francouzská slovíčka nebo řízení auta. Následující lekce vám změní život k lepšímu.
1 / 4

Jak je možné, že někteří vaši známí se věčně usmívají a na otázku „jak se vede“ tvrdošíjně odpovídají „skvěle“, zatímco jiní se pořád tváří jako na pohřbu a zamořují svět nakažlivou depresí? Není to tím, že prvním osud nadržuje, zatímco druhé nemá rád. Ve skutečnosti o svém štěstí rozhoduje každý sám. Je jenom na vás, jestli budete zářit jako silný reflektor, anebo poblikávat jako špatně zašroubovaná žárovka. „Vždycky jsem si myslela, že moje kolegyně Martina musí mít děsně jednoduchý život,“ tvrdí čtyřiadvacetiletá asistentka Denisa. „Proč by se jinak pořád usmívala a měla skvělou náladu? Jenže pak ji šéf na hodinu vyhodil za chybu, kterou udělal někdo jiný – a Martině úsměv neslezl z tváře. Místo aby se hroutila nebo zuřila, klidně prohlásila: ,No co, najdu si lepší práci. Stejně už jsem se tady nudila.’ A začala plánovat, kam vyrazí na výlet, když má najednou volno. Tehdy mi došlo, že štěstí se člověku jen tak nepřihodí. Musíte si ho umět zařídit.“ Čtěte, jak si ten správný postoj k životu osvojíte i vy.

První lekce štěstí: Ponořte se do sebe
Nakolik jste šťastná právě teď? Co by vás vystřelilo vstříc blaženosti? Můžete to jednoduše zjistit. Nestačí, když si položíte otázku: „Jsem v pohodě?“ a automaticky si odpovíte: „Jasně.“ Musíte podniknout mnohem hlubší ponor do svého nitra. Jak na to: Vyhraďte si pro sebe půlhodinu, kdy budete sama a nikdo vás nebude vyrušovat. Sedněte si na místo, kde se cítíte v bezpečí – třeba do oblíbeného křesla v obýváku. Uvolněte se, několikrát se zhluboka nadechněte a zavřete oči. Pak si představte, že vedle vás sedí člověk, kterému důvěřujete. Může to být matka, partner, ale třeba i babička, která už nežije, nebo spolužák, jenž do vás byl bláznivě zamilovaný na střední škole. Důležité je, abyste měla pocit, že je vám dotyčný oddaný, záleží mu na vás a můžete se mu svěřit úplně se vším.

Představte si, že vám klade následující otázky: Co právě teď cítíš? Jsi šťastná? Máš sama sebe ráda? Bojíš se něčeho? Připadáš si osamělá? Schází ti něco? A jestliže ano, dokážeš to pojmenovat? Máš na někoho vztek? Zklamal tě někdo? Chtěla bys na svém životě něco změnit? Vadí ti něco? Nad každou otázkou pořádně protočte mozkové závity a všímejte si svých pocitů. Osoba, se kterou „mluvíte“, není skutečná, a tudíž spolkne úplně všechno! I nadávky, výčitky, obavy a stížnosti, které jste ještě nikomu neprozradila. Zkuste povědět nahlas to, co vám leží na srdci, ale zapíráte to i sama před sebou. Řekněte: „Bojím se, že mi Marek zahýbá,“ nebo „nesnáším svoji práci“, případně „udělala jsem chybu, když jsem nechala školy“. Jakmile je pravda venku, uleví se vám. Pokud na žádné nedostatky nepřijdete a uvědomíte si, že jste naprosto šťastná, pořádně si ten pocit užijte. A jestliže vám dojde, že jste s něčím nespokojená, představte si, jak vám váš „důvěrník“ opakuje: „Zvládneš to. Budeš šťastná. Zasloužíš si to.“ Má pravdu.

1 / 4