10. dubna 2013
Transsexualita. Všichni jsme o ní slyšeli a chápeme, že pro transsexuály není život úplně jednoduchý. Když ale náhle zjistíte, že muž, se kterým žijete už patnáct let a máte s ním dvě děti, je jedním z nich, je to šok.
1 / 2

Svůj příběh se mi Eliška (47) rozhodla vyprávět se vším všudy. Líčení historie své rodiny pojala velmi otevřeně. To, čím si prošla, z ní udělalo silnějšího člověka. ,,Svého muže Michala jsem potkala na vysoké škole. Pokukovala jsem po něm už od prvního ročníku. Někdy na začátku druháku jsme jeli na povinnou exkurzi, kde jsme se konečně sblížili.

Po půl roce jsme spolu začali bydlet. Všechno bylo, jak má být.“ Eliška s sebou přinesla i fotografie. Na některých z nich se na mě usmívá v o dvacet let mladším provedení po boku urostlého muže s knírem. Pár na obrázcích působí velmi harmonicky a zamilovaně. „Svatbu jsme měli hned po vysoké škole, rok nato se nám narodil Davídek a za další dva roky Daniela. Michal mi byl po celou dobu oporou. Byl ohleduplný, snaživý, věděla jsem, že mě a celou naši rodinu velmi miluje.“

Neuvěřitelná pravda
Pak mi ale ukázala další fotografii, na které je se ženou středního věku. „To je taky můj manžel, dnes již ex.“ Zlom přišel jednoho červnového večera, krátce po Davidových jedenáctých narozeninách. Byla jsem u jedné své kamarádky na návštěvě, ale neočekávaně se vrátil domů její manžel, se kterým si museli něco vyříkat, takže jsem raději vyklidila pole. Děti byly u babičky, tak jsem se těšila, že si doma s manželem užijeme chvilku klidu. Jeho auto stálo před domem. Lehce jsem se usmála a představila si důvěrně známý obraz svého manžela, jak leží na gauči před televizí a čte si denní tisk.  V obývacím pokoji ovšem nebyl. Pak jsem zaslechla zvuky z ložnice. Nejdřív mě napadlo, že tam třeba někoho má, ale okamžitě jsem se nad touto hloupou myšlenkou pousmála a šla jsem ho pozdravit.

To, co jsem viděla poté, co jsem otevřela dveře, byl ovšem mnohem větší šok, než jsem si dokázala představit. Můj manžel Michal stál před zrcadlem u mého toaletního stolku, na obličeji měl dokonalý make-up a na sobě moje ‚hodobóžové‘ šaty, které jsem čas od času vytáhla při nějaké slavnostnější příležitosti. Zůstali jsme na sebe beze slova koukat. Ani jeden z nás neudělal sebemenší pohyb. Slza, co se mi v té chvíli začala kutálet po tváři, bylo to jediné, co se v té místnosti nějakým způsobem pohnulo. Uběhly vteřiny, které mi přišly nekonečně dlouhé. Nebyla jsem schopna slova, natož pohybu.

1 / 2