Nedávno mě pobavila historka mého kanadského kamaráda: Přiletěl poprvé do Prahy na obchodní jednání a večer se rozhodl vyrazit s kolegy na zdejší diskotéku. A protože má angličtina pro všechny taneční podniky výraz „night club“, poprosili taxikáře, ať je tam odveze. Muž za volantem si jejich přání přeložil jako noční klub, který se rovná nevěstinci, a zahraniční skupinku do něj také dopravil. Kromě titěrného parketu nepřišlo Tomovi ani jeho společníkům na klubu ze začátku nic divného. Teprve když se ukázaly spoře oděné slečny, Tom obdivně poznamenal, že Češky jsou poněkud divočejší než Kanaďanky. O chvíli později ho jedna ze slečen odtáhla za kravatu na parket a začala s lákáním na pokoj. To už mu docvaklo, kde se ocitl, a okamžitě se vypařil. Krátce poté, co mi tenhle zážitek vyprávěl, jsem se rozhodla, že na průzkum podobného podniku vyrazím i já, a zamířila jsem do podniku, který najdete kousek od rušné pražské křižovatky I. P. Pavlova.
Vysmátý dům
„Úsměvem to jen začíná…“ hlásí nápis na recepci ShowParku DaVinci. Pusu od ucha k uchu tu mají opravdu všichni. Nejvíc si přirozeně všímám dvou pohledných vyhazovačů a sympatického barmana. Hraje svižná taneční hudba a interiér se od běžného baru liší snad jen vysokou koncentrací svůdně oblečených žen na jehlových podpatcích a vyvýšeným pódiem s tyčí uprostřed. Také ornamenty na tapetách mi nápadně připomínají ezoterické symboly odkazující na ženské lůno a ňadra, přitom celý jinak potemnělý prostor rozjasňují červená bodová světla a rudě podsvícené sedačky a stolky. „Není to paradoxní? Na tomhle místě prý kdysi stával kostel,“ ujme se mě hlavní manažer Michal Filip. Společně pak procházíme jednotlivá patra, která v minulých letech sloužila také jako hotel, a prohlížíme všechny místnosti.
„Máme tu celkem čtyřiadvacet pokojů a jedno luxusní apartmá, ve kterých dívky poskytují zákazníkům privátní erotickou show,“ vysvětluje mi. Nahlížím do jednoduše zařízených ložnic, kterým dominuje světle povlečená dvoupostel. Každé buňce navíc nechybí vlastní koupelna, skříň s čistými prostěradly, osuškami a alarm. „Sice po něm ještě nemusela žádná sáhnout, ale v případě ohrožení může stisknout vypínač a do půl minuty se u ní objeví ochranka. Děláme tu falešné poplachy, aby byli kluci ve střehu.“ V útrobách nábytku se skrývá i trezor, do kterého si pracovnice ukládají výdělek. „Od jiných klubů se lišíme především tím, že dámy, které u nás pracují, představují v podstatě naše zákaznice,“ dozvídám se později, když si spolu sedneme k jednomu z volných stolků u baru.
