Děje se tak ve všech vztazích. Bez výjimky. Nikdo si nedokáže uchránit své soukromí celé. Jakmile s někým začnete žít, o část svého soukromí zákonitě přijdete. Jak velká část to bude, nezáleží ovšem pouze na vás a na tom, co o sobě, svém nitru a pocitech tomu druhému budete povídat. Je tu také váš protějšek, který by rád věděl co nejvíc. Klade osobní otázky a snaží se nakouknout i tam, kam ho nechcete pustit. Je vážně tak těžké navzájem respektovat hranice svého soukromí?
Věci soukromé
O něco se s partnerem dělíme rádi, protože s ním chceme sdílet jak běžné věci týkající se domácnosti a společných zážitků, tak některé tajnosti z minulosti i současnosti, intimnosti, důvěrné pocity či myšlenky, s nimiž se obyčejně nesvěřujeme. K partnerství takovéto důvěrné svěřování neodmyslitelně patří. Pokud mezi dvěma lidmi panuje důvěra, pak se to projevuje i na míře toho, kolik si toho o sobě povíme. Naše obezřetnost se pomalu rozplývá a postupem času se otevíráme stále víc – tak, jak nám náš temperament a osobnostní založení dovolí.
Přesto všechno jsou ale věci, které byste si ráda nechala pro sebe, případně je chcete řešit s někým jiným než s partnerem. A není to zdaleka jen nevěra. Můžou to být staré fotografie, deníkové zápisky, dopisy od bývalých lásek, dopisy, které jste psala bývalým láskám, ale nikdy jste je neposlala, vaše názory na běžné věci či docela nevinné myšlenky, o kterých ale prostě nemáte chuť se bavit…
S hlavou ve skříni
„Že mi leze partner do soukromých věcí, jsem zjistila úplnou náhodou,“ říká třicetiletá Aneta. „Nečekaně jsem se vrátila domů. Neslyšel mě přicházet a já jsem ho našla s hlavou v mojí skříni, kde mám krabici, kam si ukládám soukromé věci. Samozřejmě mlžil a snažil se mě přesvědčit, že hledal tričko. Prý jestli jsem ho omylem nedala k sobě. O pár týdnů později mi došlo, že mi čte zprávy z mobilu, protože věděl něco, co jsem napsala jenom svojí nejlepší kamarádce. Znovu zapíral a ještě mě osočil, že si nepamatuju, co komu povídám.
A také významně podotknul, že kdybych neměla co tajit, tak bych tolik nevyváděla. Nechala jsem to plavat, protože mi bylo jasné, že se jenom ošklivě pohádáme. Navíc nemám úplně čisté svědomí, protože jsem mu také jednou otevřela mobil, když mi nechtěl povědět, kdo mu volal. Od té doby, co jsem ho našla ve své skříni, si ale dávám na svoje soukromé věci větší pozor. Nejvíc by mi vadilo, kdyby mi četl deníky, a mám dojem, že právě ty ve skříni hledal.“
