„Tak nějak sympaticky mlčel a já byla oblblá volností,“ začíná vzpomínat Vendula. Už deset let je na mateřské – a jak to tak vypadá, dlouho ještě doma bude. Manžel slušně vydělává, a tak může ona se třemi syny zůstat doma. Když si proto mohla dopřát povyražení v podobě srazu maturantek z jejich odborného učiliště, neváhala. Chtěla zavzpomínat na doby, kdy s „holkama-švadlenkama“ vymetaly zábavy. „Kolem třetí jsme zůstaly jen já, Jiřina a Karolína. Holky do nepohody, se kterými jsem nakukovala do učitelského bytu našeho profesora odborné technologie, s nimiž jsem zkusila první pivo, z telefonní budky volala klukům z elektroprůmyslovky, v zimě jezdila na běžky do Jizerek... Ztratily jsme se, tak nějak časem. A tak jsme si měly co povídat i v non-stop baru Barabizna.
Najednou se rozjela improvizovaná diskotéka a já si všimla sympaťáka, který popíjel u baru pivo se svými kumpány a smál se opileckým tanečním kreacím takové jedné dlouhovlásky. Říkala jsem si, že se mu možná líbí, jak pohazuje dlouhými vlasy. A holky si hned vzpomněly, jak jsme kdesi na rockovém koncertě ,ladily kytary‘. A chtěly si to zopakovat. Přece jen jsem měla o pár ginů méně než ony, a tak jsem je na miniparket poslala sama.
Sympaťák si mě všiml, když si šel koupit cigarety do automatu. Nervózně jsem si hrála s dlouhou náušnicí, na kterou vůbec nejsem zvyklá, až mi samozřejmě odletěla. A uletělo i zapínání. Hrabala jsem se vrškem těla pod stůl a pak se mi někde za zády jen ozvalo: ,Zvracíte?‘. Strašně jsem se lekla, bouchla hlavou do stolu a vyjekla. Nadzvednul ubrus a viděl, jak si držím hlavu. Koukala jsem na něj jako zajíček z jamky, co tam sedí sám. A tak jsem se vymotala mezi lidi a místo sladkého a okouzlujícího úsměvu, který by vrhla Jiřina, jsem tak nějak přizvedla koutek. Znovu se mě zeptal, jestli mi není blbě. Trochu jsem se urazila. Přisedl si. Pěkně drze, ani se nezeptal a už byl u mě.
