Zapeklité dilema. Když se o nevěře svého partnera dozvíte, nebude už nic jako dřív. Ten, kterého jste milovala (možná stále milujete, čímž je pro vás situace podstatně bolestivější), vás zklamal. Byl vám nevěrný. Podvedl vás. Miloval se s jinou ženou. Ukradl vám intimní chvíle, o nichž jste si myslela, že jsou jenom vaše, a na dlouhou dobu, ne-li navždy, je zničil. Potrvá týdny, měsíce a v případě žárlivých partnerek celé roky, než si během intimních chvilek přestanete představovat, jak se miluje s jinou ženou a jak jí šeptá stejná slůvka, jaká šeptá vám.
Lhal vám. Ublížil vám. Zranil vás a připravil vás o důvěru. Tohle všechno velmi bolí a ani ty nejtolerantnější, nejvelkorysejší a nejchápavější z nás nedokáží jednoduše mávnout rukou a okamžitě všechno pustit z hlavy. Když nic nezjistíte, nebudete muset jeho nevěru řešit, nebudete se s ní muset vyrovnávat a trápit se tím, že vás zklamal a že vám ublížil. Podvedl vás, dost možná vás podvádí dál, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Strkat hlavu do písku se zdá být jednodušší. Na druhé straně ale také platí, že lež má krátké nohy. Nevěra, která vyplyne až po dlouhé době, se odpouští mnohem hůř. Nejenom že vás podvedl, ale on vás podvádí roky. A ani neměl tolik slušnosti k vám být upřímný.
Chyby dělá každý?
Zatloukat, zatloukat, zatloukat, a když se na to přijde, zase zatloukat, tvrdí jeden tábor. Radí to například i Miroslav Plzák ve svých četných knihách o manželském a partnerském soužití. Další tábor je o něco méně radikální. Ten radí nevěru dobrovolně nepřiznávat, avšak pokud se na ni přijde, projevit alespoň nějakou čestnost a slušnost a nedělat z partnera hlupáka dalším trapným lhaním. Třetí tábor prohlašuje, že chyby dělá každý a že charakter se pozná podle toho, jestli se k nim ten, který se jich dopustil, dokáže přihlásit.
Existují ženy, které svým partnerům na začátku vztahu řeknou: „Důvěřuji ti a doufám, že to pro tebe něco znamená. Ulítnout můžeme někdy všichni. Kdyby se ti to náhodou, opakuji náhodou, stalo, uvítala bych, kdybys ke mně byl upřímný.“ Pak jsou ženy, které mají zcela opačný názor: „Je mi jasné, že muži někdy těžko odolávají. Doufám, že mezi ně nebudeš patřit, ale kdyby přece jenom ano, nechci nic slyšet. Rozumíš? Nechci nic slyšet, nic vědět, nic řešit.“ Jaký postoj je lepší, se nedá určit. Neexistuje model, který by vyhovoval všem. Důležité je, aby spolu partneři o choulostivých věcech a jejich následcích dokázali mluvit dřív, než k nim vůbec dojde.
