12. března 2013
 | 
Foto: Fotolia
Co vám připadá ve vztahu přirozené, z toho jiným vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
1 / 3

Přesto existují jisté hranice, za které by ani jeden z partnerů neměl jít. Mnozí to však mají trochu popletené. Pletou si realitu s vlastními představami a to se pochopitelně musí odrazit na jejich vztazích. Zdaleka ne všechno, co považujeme za normální, normální je, a naopak. Co se nám zdá nepřípustné, měli bychom ve skutečnosti tolerovat a vůbec si s tím nelámat hlavu. Tak co je tedy normální?

Nevěrné hry

O nevěře by se daly psát romány. Nevěru řešíme od chvíle, kdy partnerský vztah začínáme budovat, a nikdy s tím nepřestaneme. Je to pořád dokola. Jak moc nás miluje? Má slabost pro ženy? Jak je to s jeho pověstí sukničkáře, kterou měl na střední? Co budeme dělat, jestli někdy ujede a zahne nám? Rozhodneme se pro rozchod, nebo mu dáme šanci a počkáme, zda nezačne sekat dobrotu? A co děti? Vezmeme jim otce, nebo se naučíme s jeho nevěrami žít…? V otázce nevěry nemají jasno ani odborníci z řad psychologů, sociologů, biologů a etnologů. Jedni tvrdí, že v tomto směru se lidé od zvířat neliší a jsou polygamní, což znamená, že nevěra je přirozená. Druzí namítají, že i v živočišné říši existují druhy, které jsou monogamní, a že člověk patří mezi ně. Monogamní je například alfa pár ve vlčí smečce, který se jako jediný rozmnožuje.

„Věrné“ si jsou i labutě. V tlupách lidoopů jsou však zase běžné harémy, kdy hlavní samec má pod kontrolou několik samic. Takoví šimpanzi si bez problémů užívají mezi sebou, jak se jim zlíbí. Dělají to tak nejen kvůli rozmnožování, ale pohlavním aktem odbourávají stres, agresivitu a napětí. Pak je tu ještě další skupina „odborníků na věrnost“ a ta se ohání křesťanskou morálkou, která monogamii vyžaduje. Tou je většina z nás ovlivněna asi nejvíce. Z morálního hlediska se nám nevěra příčí, avšak tu a tam se jí leckdo ubránit nedokáže. „Nikdy jsem neměla jasno, jak se k nevěře postavit,“ říká šestatřicetiletá Renata. Je dvakrát rozvedená, má dvě děti – každé s jiným mužem.

„Když mi byl nevěrný první manžel, okamžitě jsem požádala o rozvod, ač mě i vlastní rodiče přesvědčovali, abych to nedělala, že ujet může každý. Druhému muži jsem se bokovku rozhodla tolerovat, protože jsem nechtěla znovu zažít rozvodové martyrium. Slíbil, že už se to nebude opakovat, a nakonec ode mě kvůli jiné sám odešel. Třetímu partnerovi jsem byla nevěrná já. Opila jsem se na večírku a probudila se s cizím chlapem. Odpustil mi. Ztratit hlavu prý je normální, jen se to nesmí dělat úmyslně a často.“

1 / 3