21. února 2013
Říká se, že přátelství může umřít na lež a láska zase na pravdu. Také se říká, že lež má krátké nohy a že lhát se nesmí nikdy...
1 / 3

Všem svým ex jsem lhala. Tu a tam. Větší nebo menší lži. Jednomu jsem se například představila jinak. Předstírala jsem dobrodružnou povahu, protože jsem tušila, že mu bude něco podobného imponovat. Tak se mi líbil, že jsem pro něj na prvních schůzkách bravurně zahrála holku do nepohody. Pak už se to se mnou táhlo. Dokonce jsem musela cestovat. Imponovalo mu to, svůj účel mé lži tedy splnily skvěle. Románek začal, ale taky díky mým lžím brzy skončil. Na cestě po jihovýchodní Asii se totiž celkem rychle provalila má ryze kikinní povaha – ano, patřím spíš na Seychely do nějakého příjemného resortu s bílým pískem, delfíny, palmami, bazénem a lehátky, nikoli do džungle plné moskytů, kajmanů a bahna…

I dalším bývalým partnerům jsem zamlčovala drobné i větší nevěry a jiná méně či více důležitá fakta. Někdy pravda vyšla najevo, někdy ne, ale většinou se stejně dříve nebo později na mé lži nabalily další nepravdy a takto „zaneřáděný“ vztah nemohl zákonitě dlouho existovat. Co jsem tím lhaním sledovala? Někdy jsem chtěla udělat skutečnost jinou. Někdy to byla lenost neustále něco řešit. Někdy jsem jen nechtěla protějšek zraňovat. Někdy mě to prostě jen bavilo. Byl to takový mladistvý, divně namíchaný koktejl ignorance a nevědomosti příčin a následků…

Polepšená…
Po třicítce jsem s konečnou platností zjistila, že lhaní se opravdu nevyplácí. Chvíli možná pomůže dostat se z bryndy, z dlouhodobého hlediska je ale na nic. Těsně po třiatřicítce jsem byla jako čerstvá single dokonce rozhodnutá, že už nikdy nebudu žádnému svému budoucímu partnerovi lhát. Vyškrtla jsem ze svého arzenálu i ty lži milosrdné, které mnoho psychologů doporučuje, aby nedošlo ke zbytečnému zraňování partnera. Ne! Jen pravda! Možná ji budu sdělovat ohleduplně, ale lhát a mlžit už rezolutně nebudu!

1 / 3