15. února 2013

2. Jak pozná, že si vás chce vzít: „S tebou risknu úplně všechno!“
Jen málo z nás se žení, protože opravdu chce. Já jsem měl ze svatby vždycky hrůzu, protože jsem kolem sebe viděl spoustu jablek z ráje přemístěných do papiňáku, vyčichlých a scvrklých jako rty žen, které už všechno vzdaly. Většina kamarádů se ženila proto, že se to od nich čekalo, protože museli nebo protože cizokrajná přítelkyně potřebovala povolení k pobytu. Když se muž ale opravdu oženit chce, je to jiná liga a musíme se vrátit k letu kolem stěn propasti a odečítání psychologických vrstev.

Jste hysterka? Máte ospalou náturu? Urážíte se kvůli blbostem? Dokážete udržet pohodu a nadělili vám kotel velkorysosti? V zamilovaném letu jsou všechny vaše vlastnosti požehnány velkým ANO. Mám chuť zařvat do prostoru: Našel jsem ji!!! Chci ji! Hned a s nekonečným trváním. Chci dát ostatním zájemcům jasně najevo, že sorry, obsazeno. Risknu podpis na nějaký papír. Risknu všechnu tu hrůzu zamlklých večerů a každodennosti, která nejen podle francouzského zpěváka a filozofa Jacquese Brela ‚zničí všechno‘. Protože nám se to nestane a já to navíc slíbím před Bohem i panem starostou. To přece musí pomoct. Určitě jo!

3. Jak pozná, že chce mít s vámi dítě: „Vážně já? Taková pocta!“
Znám chlapy, kteří si těhotenství svých žen pletou s definitivním vykolíkováním svého manželského pozemku. Jak přimět ženu na pochybách, aby zůstala v přístavu? Musí se přivázat pupeční šňůrou, ne? Tak o těch nemluvím. Ani o ženách, které zkoušejí totéž. Ani o zamáčknutém alarmu biologických hodin. Chci spíš vyvolat další společné dobrodružství, kdy poznám, že moje žena vlastně není moje. Že tu nemůže být jen pro mě, protože v jejím těle existuje brána, kterou chce někdo otevřít.

Že tenhle vstup na jeviště životních dramat odděluje viditelný svět od tajemství. A já jsem tu taky proto, abych záhadného návštěvníka pozval dál. Je to jedna z rolí, kterou si chci zahrát, i když vůbec nevím jak a mám docela strach. I když podle zkušených nastane konec srandy. Málo spánku a hodně řevu. A hodně, opravdu hodně každodennosti, která, jak už jsme se vyděsili výše, nahlodá cokoli. Ale já to chci, protože jsem si všiml té nenápadné mezery mezi námi dvěma. Té pukliny, kudy vchází život, abych parafrázoval píseň Leonarda Cohena. Musím ji přece pomoct zaplnit, ne?